Hudební ceny Anděl sice mají k dobru muziku, ovšem letošní model „živě odehraných videoklipů“, což není ani bezprostřední koncertní vystoupení, ani stylizovaný příběhový klip, nýbrž něco mezi tím v monotónně světácké úpravě, obrazovce prostě nesvědčí.
Opětovně se dá smeknout před Ewou Farnou, která coby moderátorka pořadu potila krev, odehrála předtáčky, odzpívala průvodní slovo, dokonce rapovala, opakovaně jásala „Gratulace“ a v úvodním písňovém vstupu ujišťovala, že „se toho moc neodehrálo, ale dobrých desek nevyšlo málo“.
 |
Jenže tradiční nudu ceremoniálů násobenou ještě limity koronaviru prostě nezažene výkřik hostitelky večera „Super, to byla jízda!“ Při vší úctě i lítosti, jízda to nebyla, ani být nemohla. Neměla čeho se chytit – leda snad někdo poprvé slyšel aktuálního Jaromíra Nohavicu; to spolehlivě probudí.
K dobru lze letošnímu udílení hudebních Andělů připsat ještě vyhlašování vítězů vždy ve dvou kategoriích najednou, což prospělo pocitovému tempu pořadu, důstojnou poctu zemřelým s písní Kříž a sympaticky úsporný sestřih z minulých ročníků u příležitosti třicátého jubilea cen.
Jenže na principu to nic nemění, podívaná se prostě nekonala a popravdě tomu ani hosté moc nepomáhali. Jestli Lenka Dusilová při přebírání druhé trofeje tápe s tím, že „vydám tiskovou zprávu“, a Robert Křesťan vstup do Síně slávy stručně shrne „Je mi teprve šedesát dva, já tady vůbec nemám co dělat“, asi těžko diváka přesvědčí, že rozhodně nesmí přepnout.
Paradoxně to nejzábavnější přišlo od zástupců vážné hudby, když jeden z vítězů prohlásil, že je v televizi poprvé „a moje žena taky, tak ji prosím aspoň jednou zaberte, stůl číslo dva“. Jako by kdysi Karel Gott a teď jen symfonici věděli, že profesionál má za trofej poděkovat noblesou a vtipem.
