Závislost na heroinu léčí v katolickém středisku v podhůří Alp, izolované samotě s tvrdými pravidly, kde se střídá jen fyzická práce s modlitbami.
Režisér Cédric Kahn na nováčka komunity zaměřuje skoro reportážní kameru, která čeká, kdy se výrostek proti rituálům každodennosti vzbouří; stačí jedna jediná zapovězená cigareta vykouřená tajně v kurníku, aby následovaly tradiční milníky příběhů z léčeben. Tedy výbuch, pokus o útěk, návrat a další dávka odvykací terapie, zde pouze ozvláštněné věroukou.
Kahn sice vede chlapce k sebenápravě poměrně střízlivě a nesentimentálně, ovšem s okamžikem osvícení uprostřed bílých hor se vypořádal dost modelově, navíc se natolik osobní zážitek těžko sdílí.
Ruší také pasáže, kdy Bajonova postava ustupuje do pozadí, protože režisér poskytuje prostor k osobní zpovědi i nositelům jiných pohnutých osudů od narkomanie po alkoholismus. V takovém okamžiku se Modlitba až příliš podobá běžným sociálním dokumentům.
Paradoxně ji odlišují právě náboženské prvky, jež mohou publikum odradit i pobavit, včetně „fackovací“ lekce od jeptišky či ochotnické inscenace Lazarova vzkříšení.
Ale nejvíce filmu pomáhá letošní pětadvacátník Bajon, jemuž se rýsuje slibná kariéra – pokud nezůstane v nynějším zajetí televizních seriálů.
