RECENZE: Pavouci, školačky, hrobník a naděje. Filmy na vedlejší koleji

V záplavě podzimních premiér se krčí v ústraní snímky určené specifickému typu publika. Mnohdy neprávem, ať jde o dětskou podívanou Websterovi, teenagerské Zoufalky, černou komedii Já hrobař nebo dokument Naděje až do konce.

Z příběhu Websterovi ve filmu | foto: Aerofilms

Rodinný slovensko-český příběh Websterovi ve filmu přidává do animovaného základu seriálu, jejž před pěti lety vyznamenala Slovenská filmová a televizní akademie, hrané prvky v podobě dětských her na dvorku. Vysoko nad ním sídlí pavoučí rodinka, která slaňuje na piknik, pouští draka, pracuje v sušárně pavučin, pase mouchy na farmě, provozuje číhanou na moly čili molovačku či baví sklerotickou babičkou s hlasem Jiřího Lábuse.

Websterovi ve filmu

50 %

Režie Katarína Kerekesová

Bohužel však též naučně umravňuje, ať brání moučné červíky, varuje před nebezpečím na síti čili na netu nebo zpovídá malého emigranta. Je to vyprávění neškodně nudné, přítulně domácké, ve sblížení lidské a pavoučí holčičky návodové a strukturou jasně seriálové.

V koprodukci s Českem vznikly rovněž lotyšské Zoufalky, adresované teenagerům a podobné dílem Metráčkovi, dílem americkému modelu komedií o dospívání, který z popelek dělá královny školních plesů. Vypravěčka z deváté třídy, která děj prokládá animovanými žerty a vlastním komentářem typu „i její jméno bylo hubený“, patří k dívkám přehlíženým, jež si vytvoří plán proměny, ale nakonec jej uskuteční ve stylu Pomády: „zlobivá holka“ v přiléhavé černé kůži se stane hvězdou.

55 %

Režie a scénář Marta Elina Martinsone

Zní tu jiná generační muzika i slovník – „já na to peču, jsi trapák“, ale touha, pošetilost i zranitelnost náctiletých zůstávají stejné, od světáckých her po první milostné zklamání. Potěší bitka coby variace na West Side Story nebo mladická přezíravost „lotyšský filmy jsou o ničem, herci starý a hnusný“, pohříchu však i tady dojde na moudré rady ve stylu „buď sama sebou“.

Ukrajinská groteska Já, hrobař také pěstuje módní zcizování komentářem, jenž sdělí, že Kyjev má devatenáct hřbitovů a na jednom z nich pracuje hlavní hrdina. Zabírá tu černý humor, osobní i profesní, neboť přehlížená dcera otci vpálí „Mám umřít, aby sis mě všiml?!“ , zatímco klienti přinášejí bizarní zakázky jako hrobku pro šest osob s dobrým výhledem.

Já, hrobař

60 %

Režie Alexej Taranenko

Zato žánr gangsterské komedie vstupuje do hrobníkova osudu vyloženě v mezích přežité šablony v čele s fialovými obleky příslušníků vymahačské mafie. Všudypřítomná melancholická nálada navíc maličko uspává, třebaže ji tvůrci důvtipně narušují třeba honičkou se střelbou přímo ve smutečním průvodu, o trestu za krádež květin v tarantinovském duchu nemluvě.

Dokument Naděje až do konce sleduje několik lidí, jejichž diagnóza ALS čili amyotrofická laterální skleróza je prakticky bez perspektivy, ale hrdinové žijící do poslední chvíle v mezích možností naplno vyznávají postoj, že „o smrt vůbec nejde“ a že je lepší užívat si tady a teď než čekat na zázračný lék.

Naděje až do konce

65 %

Režie Veronika Stehlíková

Autorka rozumně jen pozoruje, nenutí ke zpovědím, a mapuje běžné situace, jež odzbrojují přirozenou oddaností blízkých bez sebelítosti. Muž manželce vaří, jiná manželka čistí muži zuby, zatímco jejich děti dovádějí, žena balí kamarádce kufry k moři. Na vozíku, se ztíženou mluvou a s vědomím, že konec přijde; přesto si pacienti i jejich blízcí udržují důstojnost.