RECENZE: Vážně zázračný debut. Sílu Poslední rodiny násobí černý humor

Výjimečně slogan nelhal. Film Poslední rodina, jemuž se přezdívá „zázračný debut“, má skutečně sílu, která na dvě hodiny takřka zmrazí. A teprve pak si divák na Googlu zjistí, že navíc se to všechno skutečně stalo.

Z filmu Poslední rodina | foto: Aerofilms

Režisér Jan P. Matuszynski, který před Poslední rodinou natočil vedle krátkých děl celovečerní dokument Hluboká láska, zosobňuje ve svých třiatřiceti letech zjevení příbuzné slavné polské vlně morálního neklidu z dob totality.

Ostatně v komunistickém bezčasí se odehrává i část Poslední rodiny, jejíž středobody představují skutečné postavy: malíř Zdzisław Beksiński, jeho žena, jejich nervově labilní syn Tomek a dvě babičky, které v jednolité náladě šibeničního vtipu hádají, kdo jako první spočine v rodinné hrobce, a tipují jediného vnuka.

Právě černý humor tvoří přirozenou sebeobranu rodiny jak vůči soukromým trablům, tak proti světu za okny sídliště, jež na počátku vyprávění v roce 1977 připomíná varšavskou obdobu naší Panelstory. Bezútěšný šlendrián novostaveb navozuje depresi hustší než proudy deště, ale přitom politika se tu nezmíní ani slovem. Půdorysem zůstávají příslovečné pelíšky, malý soudržný vesmír, kdy hrdinové skoro nevyjdou z paneláku a stačí to.

Hlavní jiskření obstarávají otec, příjemně „neumělecky“ tatíkovský vyznavač harmonie, a syn s výbušnými ataky i sebevražednými pokusy, jehož výstřednosti berou s domáckou samozřejmostí: „Aspoň že zatím neběhá s břitvou.“ Když je nejhůř, bolestín jen přejde z bytu do bytu: „Mami, co mám dělat, ta moje se zase zamkla v koupelně!“

Ani umělá, ani efektní; taková (ne)normální rodinka se s nadhledem snaží zvládat ostrůvek láskyplnosti, třebaže jediný potomek nihilisticky prohlašuje „chtěl bych být velitelem koncentráku“, než zažije paniku v letadle a s ní náhlou vůli žít.

Poslední rodina

80 %

Polsko, 2016, 123 min

Režie: Jan P. Matuszynski

Scénář: Robert Bolesto

Hrají: Andrzej Seweryn, Dawid Ogrodnik, Aleksandra Konieczna, Andrzej Chyra

Kinobox: 74 %

IMDb: 7.4

Kronika se posouvá do 80. let, kde je bez plakátových znaků vidět, jak od muziky přes Coca-Colu po bondovky mělo Polsko blíž k Západu, pak do 90. let – a vlastně se nic nemění. Záchod zase nefunguje, otec syna prosí „slib, že si nic neuděláš, dokud žije máma“, a ta manžela učí ovládat pračku, než umře.

Historie vymírání rodu doputuje až do nového tisíciletí. V poslední části se až příliš vyžívá ve hrách s domácí kamerou, v posedlosti zachytit každičký rituál včetně odcházení. Též osudovou linku prodlužuje přes míru a synovy sexuální úlety občas zavádějí tok vyprávění jinam.

Nicméně celek drží pohromadě a s děsivou pointou divák zapomene, že po maskérské stránce nebyl běh času příliš znát. Navíc zjistí, že u filmu natolik působivého je úplně jedno, zda jde o rekonstrukci, nebo o smyšlenku.