První část Synova pokoje seznamuje s postavami. Giovanni, jehož hraje sám Moretti, je psychoanalytik se zavedenou praxí, Paola (Laura Moranteová) je redaktorkou v prosperujícím nakladatelství, syn Andrea a dcera Irena chodí do gymnázia, dobře se učí a věnují se sportu. Rodina žije v Anconě v krásném prosvětleném bytě a soužití manželů je stejně harmonické jako jejich vztah s dětmi. Demokratická vzájemnost panující v rodině není ojedinělá: když se Andrea octne v podezření, že se spolužáky spáchali ve škole klukovinu, sejdou se rodiče chlapců, aby s ředitelem za přítomnosti dětí bez emocí prodebatovali okolnosti činu. Ve své pracovně přijímá Giovanni různými fobiemi postižené pacienty se stejně neměnným klidem a vlídností, jaké projevuje v rodině. Lékař, manžel a rodič Giovanni je zřejmě se svým životem spokojen, přesvědčen, že má vše pod kontrolou. Až do dne, kdy zasáhne rodinu v podobě osudové náhody strašlivá rána.
Ve druhé časti filmu jsou Giovanni a jeho blízcí konfrontováni se všemi důsledky tragédie. Každý reaguje jinak, avšak nejvíc je vykolejen ten, kdo se zdál pilířem rodinné soudržnosti. Sužován výčitkami svědomí, že možná mohl zabránit neštěstí, kdyby jednal jinak, se Giovanni čím dál častěji zavírá do synova pokoje, jako by v něm chtěl objevit tajemství. Jeho postupné směřování k destrukci všeho, v čem spočívaly jeho jistoty, zastaví až další náhoda, jež jako by ve třetí části filmu ukázala světélko na konci tunelu. Jak naznačuje finále, objev, že největší vzpruhou pro překonání vlastní bolesti může být pomoc druhému, se pro Giovanniho a jeho blízké snad stane zdrojem odvahy zavřít dveře synova pokoje, přijmout žal a žít dál.
Ten, kdo by váhal jít na Synův pokoj v obavě z drásavých scén či melodramatičnosti, se hluboce mýlí. Moretti vypráví příběh o neohlášené smrti skoro s ostychem. Obraz slavného kameramana Giuseppa Lanciho je takřka stále plný světla a jasných, byť neostrých barev, snad na znamení, že postavy příběhu nejsou s to plně si uvědomit tragédii, jež rozvrátila jejich život. Až minimalistickými prostředky vyprávění připomíná Morettiho film sonet: tlumený, křehký, ale dlouho silně rezonující ve vědomí.
|
Synův pokoj (La stanza del figlio, Itálie - Francie 2001) |
 Italský režisér Nanni Moretti oslavuje své vítězství na Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes, kde získal Zlatou palmu za film Synův pokoj (20. května 2001) |
 Fotografie z filmu Synův pokoj. |
