Jak dopadne u českého publika životopisný snímek Get On Up o „kmotrovi funky“, zpěvákovi Jamesi Brownovi, který produkoval jeho velký obdivovatel Mick Jagger a režíroval Tate Taylor, je otázka. Ve světě, zejména v Americe, je samozřejmě Brown mnohem větší ikona než zde. Film však za zhlédnutí stojí. A to i přes řadu výhrad, jež k němu lze mít.
Tím jednoznačně nejlepším jsou hudební záběry, tedy scény z koncertů, které jsou natočeny takřka dokonale – mají skvělý rytmický střih, výtečné celkové i detailní záběry, bezchybné jsou i herecké výkony protagonistů, doslova převtělených ve zpěváka a jeho doprovázející „mašinu“.
Je dost možné, a vlastně i pravděpodobné, že právě hudební složku si producent Mick Jagger ohlídal se zvláštním důrazem. Ostatně Brownovy koncerty dobře znal už od svého mládí a jako osobnost jej obdivoval.
Film vypráví Brownův život v mozaikovitých scénách, jsou zde vlastně všechny konstanty podobných příběhů: těžké dětství, postavení se na vlastní nohy, první úspěch, první pád, jejich střídání a konečné postavení v americkém hudebním panteonu.
Jenomže mluvíme o Brownovi, a tak je vše jaksi dvojnásobné: tam, kde v jiných filmech pophvězdy jen lehce vyšilují, tam Brown rovnou střílí. Velký problém filmu není ani tak jeho klipovitost jako spíš zásadní pasáže, brané až příliš letem světem (kriminály, drogy), a hlavně pak režisérovy až příliš umělecké ambice.
Ty se prostě do kontextu filmu nehodí. A když malý Brown ve zpomalených prostřizích pronáší hluboké pravdy dospělého, je to spíš k smíchu než k obdivu.
