Před dvěma roky mu bylo čtyřicet, na půdu celovečerního filmu vstoupil kafkovskou Amerikou a dvakrát po sobě mu "hrozil" Oscar. Loni navrhla Česká filmová a televizní akademie k nominaci jeho druhý snímek, volnou adaptaci Demlova Zapomenutého světla, letos doporučila film Je třeba zabít Sekala, natočený podle scénáře Jiřího Křižana. Že by život filmaře začínal až ve čtyřiceti? "Naopak," směje se režisér Vladimír Michálek, "v Los Angeles Times jsem četl článek, kde radí scenáristům, ať prý v padesátce svůj laptop už ani neotevírají. Takže jsme se s Jáchymem Topolem dohodli, že těch osm let ještě nějak vydržíme a pak vstoupíme rovnou mezi klasiky."
Když Jiří Menzel nedávno hodnotil své následovníky, za "vzácně neambiciózního" označil vašeho kolegu Milana Šteindlera, čímž mu v dnešní éře ambiciózních vlastně udělal medvědí službu. Ale vy snad působíte ještě nenápadněji: dvakrát reprezentujete Českou republiky v oscarové soutěži, a nikdo vás prakticky nezná. Proč?
Zaplaťpánbů, mě to nezajímá. Nemá to dopad na můj život, ten jde pořád stejně a má docela jiné priority. Na ulici nebo při nákupech mě nikdo nepoznává, nanejvýš si mě pamatují v lékárně, když jim zapomenu zaplatit.
Co tedy považujete v životě za podstatné?
V mém věku se mi třeba zdá úžasné, že je mi dobře doma, že mám skvělou ženu, syna a další dítě na cestě - a důležité je, jak tohle zvládnu. Znám už strach a tíseň, abych neselhal a zajistil je, ten starý pud normálního chlapa postarat se o své blízké. Bez rodiny neumím existovat: když jsem někde na festivalu, za telefony utratím možná víc, než kdybych vzal své nejbližší s sebou.
Málokdo ví, že jste původně chtěl být pediatrem a zdůvodňoval to kouzelnou větou "mám rád nemocné děti"...
... to jsem popletl u přijímacích zkoušek. Chtěl jsem tím prostě říci, že když vidím bezmocné děti, cítím nutkání jim pomáhat.
Tak proč jste nakonec medicínu vyměnil za film?
Tehdy mi bylo už osmadvacet, byl jsem strašně neklidný a otrávený, protože jsem od medicíny čekal oázu, kde platí exaktní věci, ale on to byl bolševický ústav, do jehož řádu jsem se nevešel. A taky po prvním ročníku, kdy jsem studium docela zvládal, se začala vzpírat paměť a mozek mi najednou říkal: Co tady děláš?! V té době jsem taky dělával divadlo s Mílou Šteindlerem, a jednou, zrovna mě vyhodili od zkoušky, jsem potkal kamarádku, šli jsme na víno a ona mi povídá: Stejně pořád doma něco píšeš, tak pojď na FAMU! Já se bránil, sice jsem měl amatérské filmy, ale FAMU pro mě bylo přímo symbolem ideologie... Nicméně ráno jsem tam zašel, položil nějaké texty na katedru dokumentu, za tři dny mi volali, ať začnu chodit na přednášky a pak mě přijali i k řádnému studiu. Takže se to celé zrodilo z jedné deprese na Národní třídě.
Od té doby už deprese nemáte?
Mám je pořád, ze sebe, i když nevím, jestli se tomu dá říkat deprese. Spíš je to pocit, že něco nezvládnu, a objevuje se vždycky v nejkrásnějších chvílích. Třeba ležím s dítětem, ono usne, změní se v andílka, já cítím ohromné štěstí - a v tu ránu přijde strach, aby to štěstí neskončilo, že je až příliš krásné a že si ho snad ani nezasloužím. Věřím, že všechny neplechy se člověku někde sčítají a že ho vytrestají.
Jenže podobné strachy jsou obecně lidské povahy, já spíš myslela, jestli znáte takzvaná tvůrčí muka?
Jéje! Vždycky si totiž vyberu látku, u které vůbec nevím, jak to udělat, což mě nejdřív baví. Na počátku se mi hotový film promítne v hlavě jako celek - pohoda. Pak ho začnu analyzovat, a přijde pohroma. Ale tvůrčí muka bych tomu neříkal, je to přirozený jev, víc zábava než masochismus. Film mě baví a živí.
Kde je ale pak ono "vnitřní puzení", o němž mluví někteří vaši kolegové, ta jistota, že právě vy a právě teď musíte cosi zásadního sdělit celému světu?
Aha, vy myslíte takzvanou výpověď... Jenže moje hlavní "puzení" spočívá právě v tom, že mne to musí bavit. Ještě si pamatuji, jak jsem kdysi pracoval v továrně, kodrcal se v půl páté tramvají a hrozně jsem nenáviděl každodenní "chození do práce" a šéfa, který sekýruje. Kdežto natáčení pro mne neznamená žádný stres, naopak neuvěřitelnou zábavu. Víte, scénář, to je mrtvola, má představa je druhá mrtvola - a když se mi obojí před očima najednou zhmotní, ožívá, já už jen lehce koriguji, herci a lidi ze štábu nejsou otroci, nýbrž přátelé, co se těší se mnou - tak to je veliká společná radost.
Stejně mi váš profesní skok připadá trochu ostrý - co vůbec mohou mít dětské lékařství a film společného?
Kojencům je třeba zle, ale nemohou mluvit, lékař musí intuitivně odhadnout, co mu chtějí sdělit, a pomoci jim. To je tajemství komunikace, které mne ohromně vzrušuje. U filmu je ten proces stejný: nejdřív nevíte, jak komunikace dosáhnout, a postupně odhalujete, že to jde. Řekněme, že film je mlčící kojenec svého druhu.
Začíná se mluvit o "nové nové vlně" českého filmu; patříte vy k nějaké vyhraněné generační skupině?
Když se sejdu s Tomášem Vorlem, Mílou Šteindlerem, Petrem Nikolaevem, je to vždycky prima, něco nás asi spojuje, ale potřebu psát manifest necítíme, a já už vůbec ne. Tvrdí se o mně, že jsem individualista, já říkám, že jen nechci být organizován; mám podvědomý despekt k jakékoli organizaci a organizovanosti.
Jste tedy člověk apolitický?
To ne. Jsem ve střehu!
Ve vašich filmech často "hraje" smrt; myslíte na ni?
Povím vám příhodu. V den mých čtyřicátin měl premiéru Vorlův Kamenný most; druhý den jsem seděl na zahrádce na Staroměstském náměstí, u vína, sám, a bylo mi strašně ouzko, strašně! Něco si namlouváš, přesvědčoval jsem sám sebe - a pak volali, že ten den umřel můj táta. Neviděl jsem ho pětadvacet let, chystal se na premiéru Zapomenutého světla.
Ale to ještě nemusí být odpověď na to, proč si "vpouštíte" motiv smrti i do filmů...
Protože je součástí života, proto! Protože se jí bojím, protože ještě hledám klíč, jak se s ní vyrovnat, jako každý člověk na téhle planetě. A protože je správné o smrti přemýšlet, ne jenom trpně sedět před krematoriem. Ono to člověka naopak mobilizuje - a taky je bezvadné mít děti. Pod rouškou otcovství si pouštím draka, syna to sice nebaví, ale já jsem nadšený a střílím prakem po slepicích. Rodičovství legalizuje stav, kdy člověk, co by měl být ve svém věku už vážný, naopak cvokatí.
Není to tajemství úspěchu Stevena Spielberga? Má pět dětí a prý je pořád největším hračičkou v Hollywoodu.
Řekl bych, že ano. Ale já se ho neptal. Mluvil jsem jen s jednou slečnou ze Spielbergovy společnosti Dreamworks, která pro něj čte knihy: tři stovky knih ročně. A v té budově sedí další stovky lidí a čtou a čtou a čtou...
Byl byste schopen dřiny, jakou žádá Hollywood? Abyste se tam prosadil třeba jako váš kolega z FAMU Petr Nýdrle?
Vždyť já dřu, jen s tím rozdílem, že bydlím na Újezdě, a on hned vedle Ridleyho Scotta. Dokonce moje žena mi tuhle řekla: Trvalo mi několik let, než jsem pochopila, že když zíráš tři hodiny z okna, tak pracuješ.
Neutíkejte mi od Hollywoodu. Vy Oscara nechcete?
Chci, ale je mi fuk, jak to dopadne. Uchází se o něj tolik nádherných filmů, právě letos, že už jen nominace by pro Sekala znamenala úžasný úspěch, jenže já nemám rád soutěže. Je to tak nesouměřitelné a působí tam tolik vlivů a tlaků a náhod... Nemám v sobě soutěživost a nechci ji mít, vím, jak ti kluci a holky u filmu musí dřít, tudíž smekám před každým, kdo má odvahu se do natáčení pustit a dotáhnout to do konce. Ta zúžená hra - nemáš cenu, nejsi nikdo - to přece není pravda.
Necítíte nedostatek ctižádosti u filmaře jako handicap?
Ne, pro mě to není důležité.
Ale kam by došel třeba Miloš Forman bez ctižádosti?
Nevím; vedle Formana je Ivan Passer, a oba jsou skvělí režiséři. Nechtějme probůh, aby byli všichni stejní.
Možná nerad soutěžíte, protože litujete poražené. Necítil jste svým způsobem vinu či provinění, když na Oscara vyslali Sekala, a ne Zelenkovy Knoflíkáře?
O tom jsem vůbec nepřemýšlel. Petra Zelenku neznám, myslím, že je to fajn chlap a dělá báječný filmy, ale nechci náš vztah budovat na nějakých soutěžích. To ne!
Teď právě prožíváte příjemnou "sekalovskou" vlnu, dokončil jste povídku do filmu pěti autorů Praha očima ..., ale mohou přijít i prázdná kina, špatné kritiky - co pak?
Občas se mi to stane, říkám si, buď jsem blbec já, nebo všichni ostatní, ale hned se mi v hlavě rozsvítí kontrolka: Jasně že já jsem blbec, žádní "oni", jedině já! Vždyť já s jedním filmem otravuju tři roky spoustu lidí, rodinu, spolupracovníky a nakonec diváky. Ale i to vědomí vlastní chyby je radost, zábava - a ne deprese.
Když Jiří Menzel nedávno hodnotil své následovníky, za "vzácně neambiciózního" označil vašeho kolegu Milana Šteindlera, čímž mu v dnešní éře ambiciózních vlastně udělal medvědí službu. Ale vy snad působíte ještě nenápadněji: dvakrát reprezentujete Českou republiky v oscarové soutěži, a nikdo vás prakticky nezná. Proč?
Zaplaťpánbů, mě to nezajímá. Nemá to dopad na můj život, ten jde pořád stejně a má docela jiné priority. Na ulici nebo při nákupech mě nikdo nepoznává, nanejvýš si mě pamatují v lékárně, když jim zapomenu zaplatit.
Co tedy považujete v životě za podstatné?
V mém věku se mi třeba zdá úžasné, že je mi dobře doma, že mám skvělou ženu, syna a další dítě na cestě - a důležité je, jak tohle zvládnu. Znám už strach a tíseň, abych neselhal a zajistil je, ten starý pud normálního chlapa postarat se o své blízké. Bez rodiny neumím existovat: když jsem někde na festivalu, za telefony utratím možná víc, než kdybych vzal své nejbližší s sebou.
Málokdo ví, že jste původně chtěl být pediatrem a zdůvodňoval to kouzelnou větou "mám rád nemocné děti"...
... to jsem popletl u přijímacích zkoušek. Chtěl jsem tím prostě říci, že když vidím bezmocné děti, cítím nutkání jim pomáhat.
Tak proč jste nakonec medicínu vyměnil za film?
Tehdy mi bylo už osmadvacet, byl jsem strašně neklidný a otrávený, protože jsem od medicíny čekal oázu, kde platí exaktní věci, ale on to byl bolševický ústav, do jehož řádu jsem se nevešel. A taky po prvním ročníku, kdy jsem studium docela zvládal, se začala vzpírat paměť a mozek mi najednou říkal: Co tady děláš?! V té době jsem taky dělával divadlo s Mílou Šteindlerem, a jednou, zrovna mě vyhodili od zkoušky, jsem potkal kamarádku, šli jsme na víno a ona mi povídá: Stejně pořád doma něco píšeš, tak pojď na FAMU! Já se bránil, sice jsem měl amatérské filmy, ale FAMU pro mě bylo přímo symbolem ideologie... Nicméně ráno jsem tam zašel, položil nějaké texty na katedru dokumentu, za tři dny mi volali, ať začnu chodit na přednášky a pak mě přijali i k řádnému studiu. Takže se to celé zrodilo z jedné deprese na Národní třídě.
Od té doby už deprese nemáte?
Mám je pořád, ze sebe, i když nevím, jestli se tomu dá říkat deprese. Spíš je to pocit, že něco nezvládnu, a objevuje se vždycky v nejkrásnějších chvílích. Třeba ležím s dítětem, ono usne, změní se v andílka, já cítím ohromné štěstí - a v tu ránu přijde strach, aby to štěstí neskončilo, že je až příliš krásné a že si ho snad ani nezasloužím. Věřím, že všechny neplechy se člověku někde sčítají a že ho vytrestají.
Jenže podobné strachy jsou obecně lidské povahy, já spíš myslela, jestli znáte takzvaná tvůrčí muka?
Jéje! Vždycky si totiž vyberu látku, u které vůbec nevím, jak to udělat, což mě nejdřív baví. Na počátku se mi hotový film promítne v hlavě jako celek - pohoda. Pak ho začnu analyzovat, a přijde pohroma. Ale tvůrčí muka bych tomu neříkal, je to přirozený jev, víc zábava než masochismus. Film mě baví a živí.
Kde je ale pak ono "vnitřní puzení", o němž mluví někteří vaši kolegové, ta jistota, že právě vy a právě teď musíte cosi zásadního sdělit celému světu?
Aha, vy myslíte takzvanou výpověď... Jenže moje hlavní "puzení" spočívá právě v tom, že mne to musí bavit. Ještě si pamatuji, jak jsem kdysi pracoval v továrně, kodrcal se v půl páté tramvají a hrozně jsem nenáviděl každodenní "chození do práce" a šéfa, který sekýruje. Kdežto natáčení pro mne neznamená žádný stres, naopak neuvěřitelnou zábavu. Víte, scénář, to je mrtvola, má představa je druhá mrtvola - a když se mi obojí před očima najednou zhmotní, ožívá, já už jen lehce koriguji, herci a lidi ze štábu nejsou otroci, nýbrž přátelé, co se těší se mnou - tak to je veliká společná radost.
Stejně mi váš profesní skok připadá trochu ostrý - co vůbec mohou mít dětské lékařství a film společného?
Kojencům je třeba zle, ale nemohou mluvit, lékař musí intuitivně odhadnout, co mu chtějí sdělit, a pomoci jim. To je tajemství komunikace, které mne ohromně vzrušuje. U filmu je ten proces stejný: nejdřív nevíte, jak komunikace dosáhnout, a postupně odhalujete, že to jde. Řekněme, že film je mlčící kojenec svého druhu.
Začíná se mluvit o "nové nové vlně" českého filmu; patříte vy k nějaké vyhraněné generační skupině?
Když se sejdu s Tomášem Vorlem, Mílou Šteindlerem, Petrem Nikolaevem, je to vždycky prima, něco nás asi spojuje, ale potřebu psát manifest necítíme, a já už vůbec ne. Tvrdí se o mně, že jsem individualista, já říkám, že jen nechci být organizován; mám podvědomý despekt k jakékoli organizaci a organizovanosti.
Jste tedy člověk apolitický?
To ne. Jsem ve střehu!
Ve vašich filmech často "hraje" smrt; myslíte na ni?
Povím vám příhodu. V den mých čtyřicátin měl premiéru Vorlův Kamenný most; druhý den jsem seděl na zahrádce na Staroměstském náměstí, u vína, sám, a bylo mi strašně ouzko, strašně! Něco si namlouváš, přesvědčoval jsem sám sebe - a pak volali, že ten den umřel můj táta. Neviděl jsem ho pětadvacet let, chystal se na premiéru Zapomenutého světla.
Ale to ještě nemusí být odpověď na to, proč si "vpouštíte" motiv smrti i do filmů...
Protože je součástí života, proto! Protože se jí bojím, protože ještě hledám klíč, jak se s ní vyrovnat, jako každý člověk na téhle planetě. A protože je správné o smrti přemýšlet, ne jenom trpně sedět před krematoriem. Ono to člověka naopak mobilizuje - a taky je bezvadné mít děti. Pod rouškou otcovství si pouštím draka, syna to sice nebaví, ale já jsem nadšený a střílím prakem po slepicích. Rodičovství legalizuje stav, kdy člověk, co by měl být ve svém věku už vážný, naopak cvokatí.
Není to tajemství úspěchu Stevena Spielberga? Má pět dětí a prý je pořád největším hračičkou v Hollywoodu.
Řekl bych, že ano. Ale já se ho neptal. Mluvil jsem jen s jednou slečnou ze Spielbergovy společnosti Dreamworks, která pro něj čte knihy: tři stovky knih ročně. A v té budově sedí další stovky lidí a čtou a čtou a čtou...
Byl byste schopen dřiny, jakou žádá Hollywood? Abyste se tam prosadil třeba jako váš kolega z FAMU Petr Nýdrle?
Vždyť já dřu, jen s tím rozdílem, že bydlím na Újezdě, a on hned vedle Ridleyho Scotta. Dokonce moje žena mi tuhle řekla: Trvalo mi několik let, než jsem pochopila, že když zíráš tři hodiny z okna, tak pracuješ.
Neutíkejte mi od Hollywoodu. Vy Oscara nechcete?
Chci, ale je mi fuk, jak to dopadne. Uchází se o něj tolik nádherných filmů, právě letos, že už jen nominace by pro Sekala znamenala úžasný úspěch, jenže já nemám rád soutěže. Je to tak nesouměřitelné a působí tam tolik vlivů a tlaků a náhod... Nemám v sobě soutěživost a nechci ji mít, vím, jak ti kluci a holky u filmu musí dřít, tudíž smekám před každým, kdo má odvahu se do natáčení pustit a dotáhnout to do konce. Ta zúžená hra - nemáš cenu, nejsi nikdo - to přece není pravda.
Necítíte nedostatek ctižádosti u filmaře jako handicap?
Ne, pro mě to není důležité.
Ale kam by došel třeba Miloš Forman bez ctižádosti?
Nevím; vedle Formana je Ivan Passer, a oba jsou skvělí režiséři. Nechtějme probůh, aby byli všichni stejní.
Možná nerad soutěžíte, protože litujete poražené. Necítil jste svým způsobem vinu či provinění, když na Oscara vyslali Sekala, a ne Zelenkovy Knoflíkáře?
O tom jsem vůbec nepřemýšlel. Petra Zelenku neznám, myslím, že je to fajn chlap a dělá báječný filmy, ale nechci náš vztah budovat na nějakých soutěžích. To ne!
Teď právě prožíváte příjemnou "sekalovskou" vlnu, dokončil jste povídku do filmu pěti autorů Praha očima ..., ale mohou přijít i prázdná kina, špatné kritiky - co pak?
Občas se mi to stane, říkám si, buď jsem blbec já, nebo všichni ostatní, ale hned se mi v hlavě rozsvítí kontrolka: Jasně že já jsem blbec, žádní "oni", jedině já! Vždyť já s jedním filmem otravuju tři roky spoustu lidí, rodinu, spolupracovníky a nakonec diváky. Ale i to vědomí vlastní chyby je radost, zábava - a ne deprese.
