Z posledního dílu se zdá být tradiční až konvenční. Přitom právě finále s Husovým upálením, od něhož letos uplyne šest set let, provázela předzvěst překvapení. Hádek líčil, že mu tvář natřeli nehořlavým gelem, kamera točila z podhledu, aby plameny sahaly výš, a dle dohody s režisérem utekl, když nemohl žár vydržet.
Trikaři jsou mistři a Hádek je borec. Ale když se dusí, přidá se kvílející sbor - jako by Michael Kocáb rockovou variaci chorálů odkoukal od módy seriálových fantasy. Což se tříská s archaicky knižním jazykem a podporuje dojem, že se vrší klišé na klišé.
Jednak obsahově - výroky typu „Vyřiď královně, ať se pro mě netrápí“, „Vyslýcháte mě pokoutně v okovech“, verdikt „Svá ústa jsi propůjčil zlému“ či výzva „Jene, odvolej, zachraň si život“ zní jako z povinné školní četby; jednak režijně.
Louče, šerosvit, prolínání očí a plamenů, nechybí ani let ptáků, který se učí na FAMU coby pomůcka, na niž lze v nouzi kdykoli prostřihnout. Unavuje obřadnost dlouhých obrazů, podpořená ještě komentářem názorných výjevů, kterak roku „čtrnáctistého patnáctého stavěli hranici na louce za městem“.
Ale třeba je to jen úděl poslední části, kdežto první dvě oslní. Svoboda tvrdí, že „ve Vávrově pojetí byl Hus buřič, v mém je teolog“; oba však využili herce s romantickým charismatem, ač podle některých pramenů byl Hus malý cvalík. Nicméně podoba nerozhoduje, důležité je, zda má nová verze smysl pro diváky.
Ostatně i předčasné květnové nasazení - výročí Husovy smrti je 6. července, koprodukční televize arte dílo uvede 1. července - odpovídá přiznání ředitele ČT Petra Dvořáka: „Chceme, aby Jana Husa vidělo co nejvíc lidí, než odjedou na prázdniny.“ Protože příběh znají, musel by je něčím zaskočit. A na to moc nevypadá.
18. července 2014 |
