„Můj osobní život je spíš banální, ale rozhodně nic neskrývám, protože lhát se nemá.“ Výrok Jana Saudka – až na tu domnělou banálnost – přesně odpovídá filmu, na jehož scénáři se fotograf podílel. Opravdu nic netají, zpětně plátnem proletí klíčové momenty od dětství v lágru po setkání s estébáky, nicméně hlavní linie vyprávění začíná ve chvíli, kdy do hrdinova bytu vejde zprvu tichá, pak výbojná asistentka. Za její jméno Ráchel si divák lehce dosadí skutečnost čili Sáru.
Když režisérka Irena Pavlásková točila před lety o Saudkovi dokument, napadlo ji, že by jeho život vydal i na hraný film – aniž mohla tušit, jaké kotrmelce fotograf od té doby ještě zažije. „Už tenkrát mě uchvátil: tvorbou, osobností, vším, čím si musel projít, a přitom se nezaprodal, zůstal svůj,“ vzpomíná Pavlásková.
„Samozřejmě taky udělal spoustu hloupostí, ale zaplatil za ně dost. Jeho život je drama protkané zábavou i nezkrotností, svým humorem odzbrojuje, touhou po lásce a přízní zase dojímá,“ shrnuje Saudkovu povahu režisérka snímku Fotograf.
Jak to vidí žena
Ovšem osobnost s tolika rozdílnými polohami vyžaduje stejně výjimečného představitele, proto Pavláskovou nezajímala vnější podobnost skutečného hrdiny s filmovým. „Složitá role obsahuje širokou škálu výrazů, od hravých a spíše komediálních situací přes výbuchy vzdoru a vášně až po vypjaté momenty. Proto jsem hlavně potřebovala skvělého herce. Abych kvůli zdánlivé vnější podobě někomu barvila vlasy nebo dávala oční čočky, to mi připadalo nepřirozené,“ vysvětluje volbu Rodena. „Ač hrává zachmuřené tragédy, má i velký komediální talent,“ podotýká.
Také Saudek je Rodenovým pojetím nadšen. „Každý fotograf má sen, že lidé budou znát jeho, nikoli jen obrázky. V historii filmu se to stalo dosud jednou, v Antonioniho Zvětšenině,“ míní Saudek. Sice dál tvrdí, že se v jeho životě nic zvláštního nestalo, ale uznává, že „ženská vidí příběh chlapa jinak“. A žertuje: „Režisérka je intelektuálka, já primitiv, to jde dobře dohromady.“
