Glosář Mirky Spáčilové: Proč vzít děti na Deník nymfomanky

Z výchovného hlediska se ze tří novinek českých kin hodí pro děti jen jediná. Ale opravdu by jim ty ostatní tolik ublížily?

Ježíš je normální!

JEŽÍŠ JE NORMÁLNÍ!

Hodnocení MF DNES: 60 %

Ježíš je normální!, dokument Terezy Nvotové, dává dětem hlavní a bizarní roli. Absolvují tu „školení“ víry, jež se podobá reklamním akcím na prodej hrnců či předvolebním mítinkům.

„Jste tady? Jste šťastní?“ dožadují se „moderátoři“ davového souhlasu, načež vykřikují „Halelujá, Bůh je borec borců! Jak to měl Bůh vymakaný, to je síla, wow!“ Slovník verbířů dává dokumentu originální groteskní styl, ať kážou na ulici, že „Bůh tě totálně miluje a je úplně normální“, nebo na akci, kde „Bůh bude čtyři dni“, že „Být chudý je na nic, halelujá, ale tady budou z bezdomovců milionáři, halelujá. Bůh je fakt, fakt dobrej!“

Potíž je v tom, že obsahem i tvarem vede film odnikud nikam. Autorka začíná návratem k vlastní zkušenosti z křesťanské školy, dá slovo spolužákům i učiteli, pak propadne opravdu silně absurdní masáži dětského katechismu a končí bez pevného rámce do ztracena. Ale výjevy v paměti utkví, třeba když vykulení mrňousi slyší: „Nebudete chodit na záchod. On taky z kříže neslezl.“

Cesta na Měsíc 3D

Cesta na Měsíc 3D

Hodnocení MF DNES: 40 %

Cesta na Měsíc 3D sice děti neohrozí, ale bez „kouzelných“ brýlí pro trojrozměrné vnímání se sledovat nedá a ani s nimi toho moc nepředvede.

Ještě úvodní let do vesmíru, kdy si opičí kosmonaut zdánlivě divákovi „sedá do klína“, nadchne prostorovou iluzí, ale na tu se rychle zvyká; navíc film plný žvatlavé konverzace možností 3D příliš nevyužívá a působí bezbarvě i výtvarně. Milý opar retrostylu 60. let děti sotva ocení; tři muší kluci, kteří se vetřou do americké rakety, by vypadali stejně, kdyby jeden neměl brýle a druhý faldíky; a lidské postavy se podobají voskovým figurínám.

Na tradiční téma – ať žijí snílci – se navěsí pár hezkých scén stavu beztíže a první krok na Měsíci, jenž pořád nejsilněji zabírá. Na druhé straně tahá za uši „jakoby“ ruský dabing mušího Kremlu neboli studené války v přihlouplé úpravě pro mateřské školy.

Deník nymfomanky

50 %

Španělsko, 2008, 105 min.

režie: Christian Molina

hrají: Geraldine Chaplinová, Leonardo Sbaraglia, Ángela Molina

Deník nymfomanky se tak paradoxně jeví jako nejbezpečnější volba – vzdor přístupnosti až od osmnácti let dokonale dokládá, že i nad přepisem Kámasútry se dá usnout nudou.

Příběh dívky, jejíž náruživosti žádný muž nestačí, totiž doprovázejí její komentáře z deníčku intelektuální naivky a řeči o orgasmu ve spojení s vesmírem se nesou v duchu vyčpělé metody, jak porno převléknout za umění.

Během titulků vystřídá hrdinka snad veškeré polohy a půl pánského hereckého souboru, takže následná erotika už je jako odvar. Hlavně však přepjaté deníkové výlevy způsobí, že příběh účinkuje bezpohlavně – a když od zklamání velké lásky přejde k sociálnímu dramatu, už diváka míjí úplně.

Jak bezelstně prozrazují sami tvůrci, hrdinka sytící hlad po sexu nejstarším řemeslem zjistí, že „prostituce má i stinné stránky: násilí a drogy“. Nakonec docela výchovné, ne?