Ani v druhé půli 67. ročníku festivalu v Cannes, jenž zítra vyhlásí vítěze, nemá Mike Leigh s portrétem malíře ve filmu Mr. Turner u kritiků konkurenci. Dohání ho pouze Nuri Bilge Ceylan s více než tříhodinovým Zimním spánkem, na němž se cení pozoruhodně zvládnutá forma a snad ještě více morální i filozofické poselství.
Co v Cannes koupila společnost Film Europe do českých kin• Dva dny a jedna noc - Marion Cotillardová kraluje sociální bajce bratrů Dardenneových • Leviathan – Andrej Zvjagincev zaadil verzi biblického příběhu na ruský sever |
Kdesi v zasněžených pahorcích Anatolie žije se svou rodinou v hotelu jeho majitel, bývalý úspěšný herec, chystající knihu o dějinách divadla v Turecku. Jedním z témat filmu je, jak se má bohatý člověk vyrovnat s chudobou, již vidí všude kolem sebe. V dlouhých hovorech s rodinou a hosty hotelu se mísí otázky zodpovědnosti za stav společnosti s otázkou, jak překonávat nudu, i motivy krize dvojice.
Hvězdy z továrny na sny
Podstatně zábavnější přístup ke společenské morálce zvolil David Cronenberg v nemilosrdném portrétu Hollywoodu jménem Mapy ke hvězdám. Obklopil se vynikajícími spolupracovníky od scenáristy Bruce Wagnera po autora hudby Howarda Shorea - a samozřejmě herci. Julianne Moore si postavu stárnoucí neurotičky, plné závisti a nízkých pudů i hrůzy z přízraku mrtvé matky, vysloveně užívá. Podobně jako další hvězdy patřící ke smetánce Hollywoodu, jejž režisér vtipně bez servítků tupí; září mezi nimi Mia Wasikowská coby naivní dívenka s děsivým tajemstvím.
Cronenberg však odmítá, že by jeho cílem byla kritika společnosti: "Pro mě není umění prostředkem terapie či katarze. Prostě pozoruji lidi, nehodlám diváky poučovat, spíš je vést ke konfrontaci s dávno zasutými pocity. Netočil jsem satiru, nic nepřeháním, vše, co se tu říká a děje, je autentické." Film ukazující cynický zkažený svět ani na okamžik nenudí, ale nezdá se, že dosáhne na Zlatou palmu.
I když poroty rozhodují leckdy překvapivě. Tu letošní vede Jane Campionová, která netají nelibost nad nízkým zastoupením ženských režisérek. Jednou je autorka Zázraků Alice Rohrwacherová, druhou Japonka Naomi Kawase, jejíž filmy se vždy vyznačují mimořádným citem pro svět přírody a pro meditativní úvahy o jeho vztahu k lidskému životu.
Tak je tomu i v její novince Still the Water, situované na malý ostrov, kde přetrvává dávná tradice vnímání smrti jako odchodu fyzické stránky člověka, jehož duch zůstává. Příběh dospívání a probouzení citů zasazený do souvislostí s vodním živlem coby občerstvujícím zdrojem okouzluje poetickými okamžiky ve střetu s prvky syrového realismu. Ve výsledném dojmu se však ušlechtilé sdělení publiku až příliš nabízí.
Souboj klasiků
Na odpůrce a nadšené příznivce dosud festival rozdělil pouze jediný film, Dvě noci a den v režii bratrů Dardenneových. Francouzští kritici mu dávají osm symbolických zlatých palmiček, mezinárodní tisk je střízlivější. Příběh mladé dělnice bojující o své místo v podniku otevírá téma termínovaných smluv a vydírání i korupce zaměstnanců jejich nadřízenými. Vypráví s obvyklou virtuozitou tandemu, ale postrádá dramatickou energii jeho předchozích děl Slib či Dítě.
V posledních dnech festivalového klání představili své novinky dva klasikové: překvapivě zdařilý Jean-Luc Godard vedle naopak velmi slabého Kena Loache takřka zářil. Ovšem zbývá mimo jiné Andrej Zvjagincev se snímkem Leviathan, o němž se v zákulisí šíří, že je vůbec nejlepším filmem soutěže.
A neztratil se ani film Petra Václava Cesta ven, uváděný v nezávislé sekci; objevily se dokonce názory, že by mohl obstát i v hlavním soutěžním výběru.
