S výjimkou slovenských herců Petera Bebjaka a Adyho Hajdu a producenta Pavla Strnada se Nevěrné hry opravdu navenek zdají říší žen. Scénář napsala Tina Diosi, manželskou krizi hrdinů sledují osamělá matka s dcerkou ze sousedství. Ale feministické nálepce se Pavlátová brání.
„Používáme slovo feminismus, aniž víme, co znamená. Podvědomě se stáhneme, kdykoli ho slyšíme, v Česku má hanlivý nádech, jako by se vázalo k opuštěné nepěkné ženě, která je feministkou, protože jí nic jiného nezbývá. Ale já to nechci rozebírat, taky přesně nevím, co feminismus je, ač mým pracím bývá přisuzován,“ říká režisérka.
Strnad prohlašuje, že jako muž se necítí Nevěrnými hrami vůbec dotčen: „Nejenže to není film feministický, naopak odporuje všem jednoduchým tezím.“ Slovenská premiéra bude zřejmě až v září, mezitím Strnad zkusí Nevěrné hry poslat na světové festivaly do Locarna, Benátek nebo do San Sebastiana.
Ačkoliv první diváky příjemně překvapil humor filmu, Pavlátové scénář zprvu připadal vážný. I proto prý cítila pokušení vnést do příběhu prvky, jež užívá v animované tvorbě: „Pokoušela jsem se do něj vpravit drobnokresbu, motivy zábavné či krajní, ale všechny ornamenty jsem nakonec musela zase vyhodit. S filmem neladily. Obecně platí, že co ve filmu být nemusí, to tam být nesmí, a tady to platilo ještě víc.“
Filmoví manželé, slovenský skladatel a česká klavíristka, žijí ve vsi na slovensko-maďarském pomezí. Na pochybnosti, zda české diváky Slovensko ještě zajímá, odpoví režisérka rázně: „Já byla šťastná, že tam mohu točit! Mně ta země chybí, měla jsem pocit, že jedu do ciziny, která je přesto domovem. Také jsem tam našla dobré, a přitom neokoukané herce. U těch českých mívám dojem, že už je moc znám, že vím, jak se smějí, jak budou reagovat.“
Navíc se slovenské reálie do filmu téměř nepromítají, ač jich našli dost. „V té vsi, kde jsme točili, byla romská osada, měli tam domečky vydlabané v pískovcových skalách, všude pobíhaly nahé děti. Pro nás to byla exotika, ale do příběhu se nehodila,“ lituje filmařka.
Na otázku, jestli u hraného filmu zůstane, nebo se s úlevou vrátí k animaci, říká šalamounsky, že nejraději by střídala obojí. „Moje ideální představa vypadá následovně: napíšu scénář, což trvá dlouho, pak budu shánět peníze, to je taky záležitost na dlouhý čas, a mezitím si můžu něco nakreslit.“
Ovšem rozhodně to prý nebude animovaný velkofilm na způsob Shreka nebo Doby ledové. „Já bych to dělat nechtěla. To není umělecká animace, nýbrž věc na prodej, a všechno se tomu podřizuje. Vládne tam týmová práce, každý má na starosti třeba jedinou postavičku, další kreslí jen noční pozadí, autorský vklad se do výsledku neotiskne. Je to věda i byznys, mají to úžasně promyšlené, nic neponechávají náhodě. Takže pokud bychom chtěli zkusit podobný projekt u nás, asi bychom si měli pozvat experty,“ míní režisérka, která z animované říše na čas vkročila do hraných příběhů.
 Fotografie z filmu Nevěrné hry. |
 Fotografie z filmu Nevěrné hry. |
 Fotografie z filmu Nevěrné hry. |
 Fotografie z filmu Nevěrné hry. |
 Fotografie z filmu Nevěrné hry. |
 Michaela Pavlátová |
