Kromě ceny udílené vždy zahraničnímu hostovi za přínos světové kinematografii, kterou si před Polanským odnesli jeho krajan Krzysztof Zanussi a německý tvůrce Volker Schlöndorff, byli vyhlášeni i domácí vítězové Kristiánů za rok 2002, o nichž hlasují filmoví novináři.
V hrané tvorbě vyhrála tragikomedie Alice Nellis Výlet, druhé místo získal Zelenkův Rok ďábla, třetí Tycovi Smradi. „Mám radost už proto, že je to cena od kritiků, tedy od lidí, kteří jsou nuceni o filmech přemýšlet ať v dobrém, či ve zlém. Kromě toho kritik musí filmů vidět opravdu hodně a ještě svůj názor vyjadřovat veřejně,“ reagovala Nellis, která s Výletem už vyhrála soutěž mladých tvůrců v San Sebastianu.
Mezi dokumenty zvítězil snímek Martina Šulíka Klíč k určování trpaslíků, natočený podle deníků Pavla Juráčka. Na druhém místě skončila Ztracená duše národa Olgy Sommerové a na třetím Kdo bude hlídat hlídače od Karla Vachka.
Tvůrcům vítězného dokumentu poněkud kalila radost z Kristiána a z pozvání jejich filmu na festivaly v Rotterdamu a Berlíně jen skutečnost, že na svůj další, na Klíč volně navazující projekt Česká nová vlna prý dostali od státního fondu kinematografie málo peněz.
„Rada fondu nám dala grant ve výši 250 tisíc korun, což je sedm procent toho, oč jsme žádali, a tři procenta z celkového rozpočtu filmu. Považuji to za tak absurdní, že hodlám grant vrátit,“ řekl producent Klíče Čestmír Kopecký, z jehož dílny už vzešla řada filmů oceněných Kristiánem.
Zábavná situace vznikla u animovaných děl. S velikým náskokem zvítězilo Fimfárum Jana Wericha, složené z pěti pohádek režisérů Vlasty Pospíšilové a Aurela Klimta. A právě titulní Klimtova povídka Fimfárum získala Kristiána už za rok 2001, takže coby loňský vítěz měl Klimt předat letošní cenu vlastně sám sobě. Bere to však s humorem, protože Kristiány už měl doma čtyři, ještě za díla Maškin zabil Koškina, Kouzelný zvon a Pád. Pásmo Fimfárum Jana Wericha si vede dobře i v kinech, podle průzkumů Unie distributorů má na kontě již čtyřicet tisíc diváků.
Potěšující je také statistika pražské části Febiofestu, přestože 65-70 tisíc diváků nedostihlo loňské výsledky. „Je to tím, že letos jsme měli o dva sály méně, ale zase se zvýšila návštěvnost multikina Slovanský dům, jež se stalo festivalovým střediskem,“ vysvětlil pořadatel Fero Fenič. „Navíc se po minulé finanční nejistotě Febiofest usadil ve festivalové krajině tak pevně, že ani nemohu jinak než pokračovat i v příštích letech,“ dodal.
Jen dvě otázky prý zvažuje. Zda se i za rok podaří oživit prostředí Slovanského domu, kde nejsou zvyklí na zástupy lidí „tábořící“ v hudebním festivalovém klubu, a zda postačí kapacita jeho sálů. „Divák by si svůj Febiofest našel i na kraji města,“ věří Fenič.
Jenže kdo je divák Febiofestu, to už si dnes netroufá přesně říci. Dřív to byli hlavně čeští teenageři, letos tu však byli k vidění školáci, důchodkyně i spousta cizinců. Nepřímo projevilo zájem také tři sta tisíc televizních diváků, kteří každý den sledovali na Primě festivalové zpravodajství Echo Febiofestu.
|
Polanski: Natáčení Pianisty mi oživilo nepříjemné vzpomínky Roman Polanski, jehož rodina přesídlila z Francie do Polska dva roky před válkou, mohl film o holocaustu založit na vlastním osudu. Zažil vlastně totéž co Wladyslaw Szpilman, hrdina jeho snímku Pianista. I režisérovi rodiče museli do koncentračního tábora, jen malý Roman uprchl z ghetta a učil se přežít sám. O sobě však Polanski ani s odstupem půl století vyprávět nehodlal. „Vždy jsem věděl, že jednou o téhle bolestivé kapitole polských dějin natočím film. Ale nikdy, nikdy jsem nechtěl, aby to byl můj vlastní životopis. A neudělal jsem to. Jen jsem mohl použít zkušeností a vzpomínky na bombardování Varšavy,“ řekl. Pianista je příběhem Wladyslawa Szpilmana, uznávaného interpreta Chopinových skladeb, jemuž bylo v roce 1939 osmadvacet let. Film líčí, jak po napadení Polska putují Szpilmanovi do varšavského ghetta. Szpilman hraje v kavárně, jako jedný z rodiny unikne transportu. Ukrývá se, před německým důstojníkem dokáže svou totožnost hudbou a s jeho pomocí přežije. Po válce hledá svého zachránce v zajateckém táboře... „Sotva jsem přečetl několik kapitol knihy Wladyslawa Szpilmana, věděl jsem, že je to ten pravý příběh a jak ho budu vyprávět. Je to pozitivní kniha. Přes všechny vylíčené hrůzy je v ní naděje. Navíc vidí realitu nezvykle objektivně. Jsou tu slušní i zlí Poláci, slušní i zlí Židé, slušní i zlí Němci,“ tvrdí filmař. Titulní roli vytvořil třicetiletý americký herec Adrien Brody, známý z válečného dramatu Tenká červená linie. Polanského štáb tvořili většinou mladí lidé, kteří válku nezažili. Proto jim před začátkem natáčení promítli dokumenty o holocaustu - prý je šokovaly, ale pro pochopení látky to bylo nezbytné. Obraz rozbité Varšavy vyrostl v německém Jüterbogu, kde výtvarník Allan Starski využil bývalá kasárna sovětských vojsk a vytvořil zpustošenou krajinu rozvalin. Polanski žádal naprostou věrnost ulic, kostýmů, dokonce typů tváří. Nakonec byli němečtí herci v uniformách tak věrohodní, že působili i na režisérovu paměť. „Necítil jsem se moc příjemně,“ přiznal. Úspěšné tažení světem zahájil Pianista loni v květnu Zlatou palmou na festivalu v Cannes; Polsko tehdy vítalo režiséra s poctami. A přibývaly další trofeje, například od kritiků ze San Franciska, Bostonu i Národního svazu amerických kritiků nebo Evropská cena pro kameramana Pavla Edelmana. Nominaci na Zlatý glóbus pro nejlepší drama sice Pianista neproměnil, nicméně má ještě jiné šance - možná 12. února při nominacích na Oscara. |
