RECENZE: Stáří doporučuju! Šťastný film, který má takového hrdinu

Dokument Evangelium podle Brabence, který právě vstupuje do kin, nebude zjevně lámat divácké rekordy. Ale dvaasedmdesátiletý Vratislav Brabenec, jenž se v něm drží zpátky, ač jde o jeho portrét, hladce přehraje hvězdy konkurenčních novinek.

Usměvavá zdrženlivost? Ne, ani to není přesný výraz, který by vystihl způsob, jímž student teologie, člen skupiny Plastic People, vězeň a chartista donucený k exilu, kde se živil jako zahradní architekt, prochází filmem režiséra Miroslava Janka. Ne náhodou občas divák váhá, o kom dokument vlastně vypráví, neboť hodně prostoru poskytuje novinářce Renatě Kalenské, která s Brabencem napsala knihu rozhovorů a zpovídá jej i před kamerou.

Evangelium podle Brabence

60 %

Režie: Miroslav Janek

Hrají: Vratislav Brabenec, Eva Turnová, Renáta Kalenská

Česko, 2014, 90 minut

Brabenec se výletu po krajině společných vzpomínek účastní vstřícně, ale nijak jej neusnadňuje ani neusměrňuje. Zábavně se vyzouvá z otázek na bolest, odpuštění, smrt. „Jestli jsem šťastnej? To zní jako blbej.“ Dokonce tazatelku odzbrojí: „Co chci stihnout před smrtí? Ještě pár holek, třeba tebe.“ Vše, co je ve filmu ryzí, přímé, nelíčené, zosobňuje Brabec; ostatní tvoří stylizace.

Do vzpomínek i úvah se vkládají úryvky jeho textů, hudby a obrazová lyrika, která zážitek posouvá až k artové okázalosti. Proti ní však naštěstí vždycky znovu zabere věcnost zralé osobnosti s nohama pevně na zemi, která si nemusí na nic hrát, nic předstírat: „Jsem rád, že jsem starý a nemusím chodit do práce. Stáří doporučuju!“

Kalina hustší nebude

Netradiční ráz dává dokumentu nejen podoba toulek s hospodskými zastávkami, ale hlavně Brabencův dar vyslovit konkrétní detail, z nějž přirozeně vyplynou okolnosti silněji než při podrobném líčení. Třeba okamžik, kdy se musel pod nátlakem StB vystěhovat: „Náš pes měl svůj pas, my dostali jenom kus papíru.“

Značnou část tvoří „eko bio“ disputace, v níž Brabenec přiznává svou fascinaci zákony přírody. Vadí mu, že se „střílejí bobři a kormoráni“, studuje mravence, kteří „vědí, kam jdou, kdežto my ne“, je posedlý havrany s jejich řádem „místo lidského chaosu“ a své postoje shrne: „Příroda zpívá písně lásky, my blbosti.“

Aniž sám hne brvou, rozpoutá komediální pasáž ve chvíli, kdy poskytuje zahradnické rady: střízlivě, úsečně, odevzdaně: „To je kalina obecná. A kalina obecná prostě hustší nebude.“ Ve finále výstupu na kopec odmítne těsně pod vrcholem pokračovat; nakonec se podvolí – a pointu nastraženou „odjinud“ přijme jako všechno, čemu jej film vystaví: vyrovnaně. Šťastný dokument, který má takového hrdinu.