Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tvNa roli ve filmu Máma se Elizaveta Maximová připravovala půl roku jako dobrovolnice v psychiatrické léčebně. Kvůli podepsané mlčenlivosti nesmí ve vyprávění zacházet do detailů, popsala však jak ji zkušenost změnila: „Zjistila jsem, že žádné herecké metody, o které jsem se doteď mohla opřít, tady nefungují. Pochopila jsem, že musím absolutně všechno přeskládat a jít na Lilian přes úplně jinou energii. Do takové hloubky jsem nikdy nešla.“
V prostředí léčebny se chtěla stát co nejméně nápadnou součástí provozu. „Nechodila jsem tam namalovaná, nechodila jsem tam v barevném oblečení. Oblékala jsem se podobně jako zdravotníci, abych co nejdřív a nejvíc splynula a ze začátku jsem po každé návštěvě měla vlastní terapii jako záchrannou síť,“ popisuje.
Televizní film Máma, který Česká televize uvedla v neděli na ČT1, sleduje příběh mladé mentálně hendikepované matky Lilian a její dcery Malvíny. Kromě intimního vhledu do vztahu matky a dcery poodhaluje i podobu ústavní a zdravotní péče v osmdesátých letech. „Byla to výjimečná role a velká proměna. Jirkovi Strachovi jsem za ni opravdu vděčná,“ říká Elizaveta Maximová.
Jak pracuje jako herečka s tím, aby se jí tak náročná role nevepsala pod kůži víc, než by bylo zdrávo? „Díky terapiím mám rituály, jakými poděkovat své postavě, poděkovat tomu, co jsem zažila, a jít dál – už za sebe,“ přibližuje. Po dotočení Mámy měla o něco jiný pocit než dřív – že se už nevejde do svého „kokonu“, ve kterém do projektu vstoupila. „Vrátím se k sobě, ale přece jsem jiná... Prostě jako housenka,“ směje se.
Vzhledem k tématu filmu se nabízí také otázka, zdali se Elizaveta tak trochu nestala na place matkou i pro své filmové dcery – Sophii Šporclovou a Valentýnu Bečkovou. „Sofie a Valentýnka jsou výjimečné lidské bytosti, výjimečné herečky a výjimečné holky,“ uvádí. Natáčelo se často v lesích a skalách, kam se nedalo dojet autem. „Byly to těžké podmínky. Pro mě bylo strašně důležité, aby jim to neznechutilo profesi nebo v nich nevyvolalo zbytečné trauma. Jsou to moje holčičky a jsem na ně moc pyšná,“ uvádí.
RECENZE: Silný prožitek. Jiří Strach s filmem Máma zariskoval, ale vyplatilo se |
Emotivní byla i premiéra Mámy v Lucerně, kde seděla v kině hned vedle své maminky. „Držela jsem ji za ruku a ve chvíli, kdy začala plakat, jsem začala plakat s ní. Nahlas otevírala kapesníky a mateřsky je podávala do řad před sebou. Nikdy jsem ji neviděla tak pyšnou,“ vzpomíná Maximová dojatě. A prozrazuje, že právě maminka s ní prožívala i chvíle zoufalství během příprav: „Ležela jsem tři dny na podlaze, koukala do stropu a říkala si: proč jsem si to udělala, proč?“
Někteří diváci se mohou filmu s těžším tématem v adventním čase obávat, Elizaveta je ale ujišťuje, že jde o láskyplnou podívanou. „Je to nasazené v období, kdy přemýšlíme o svých nejbližších, rekapitulujeme rok, zamýšlíme se, s kým budeme sedět u stolu. Je to křehké období. A já si myslím, že Máma může být pro diváky velkým pohlazením a vroucím objetím. Rozumím, že téma může působit těžce, když si přečtete synopsi, ale garantuji, že je v tom tolik láskyplnosti a vřelosti, že vám z toho bude v adventním čase milo a hezky.“
Zbytečný tlak zevnějšku
Na adresu předpovědí, že si za Mámu „půjde pro Českého lva“, reaguje opatrně. „Takové řeči nemám ráda. Je to tlak zevnějšku. Stejně zhoubné by pro mě bylo se s kýmkoliv srovnávat,“ komentuje a připomíná zkušenost z DAMU, kdy jí nejdřív nabízeli angažmá v Národním divadle, ale po výměně uměleckého šéfa z nabídky sešlo. „Tehdy mě to strašně zklamalo. Řekla jsem si, že je to dobrá lekce – nepřemýšlet nad tím. Bude to tak, jak to bude. Máma Lilian mi dala tolik nádherných darů, že já už svou odměnu mám. Samozřejmě to ale neznamená, že bych z nějaké ceny neměla radost.“
Herci ukazují mnohem intimnější věci než nahá těla, míní Elizaveta Maximová |
Vrací se i k otázkám novinářů, které herečky slýchají znovu a znovu: jak může hrát matku, když sama matkou není, a kdy už „bude mít děti“. První jí nevadí, na druhou odpověděla jednomu z novinářů velmi přímo: „Řekla jsem mu: představte si, že bych dneska ráno prodělala potrat. Nebo že mi dlouhé roky nejde otěhotnět nebo že mi to nedovoluje zdravotní stav... A on na mě koukal a říkal si, aha, tak to bych se asi už neměl ptát. Řekla jsem mu: určitě ne,“ popisuje.
Valentýna Bečková a Elizaveta Maximová ve filmu Máma (2025)
V závěru rozhovoru se vrací k tématu ženských rolí v českých filmech, které otevřela ve společném rozhovoru už před dvěma lety. „Mluví se o tom víc. Vznikají scénáře, kde jsou hlavními hrdinkami ženy – plnotučné postavy,“ říká. Plnotučné v jejím podání znamená vnitřně rozmanité, nikoli jen dekorativní: „Stále ale platí, jak říká jedna moje kolegyně, že občas jsou ženské postavy napsané jen proto, aby se ukázalo, že hlavní hrdina není gay. A pořád platí, že když je v českém filmu šedesátiletý herec, většinou má o hodně mladší partnerku.“
Do budoucna by se proto ráda víc podílela na spoluvytváření postav i scénářů. „Strašně mě bavilo, když jsem mohla ovlivňovat nuanci postavy, vymýšlet povahové a příběhové detaily. Takhle bych chtěla pracovat,“ uzavírá.
