„Prvně jsem u jeho dveří zazvonil ještě jako trochu drzý student s tím, že mám kapelu Šlapeto, a že bych rád, aby měla takové televizní pořady jako Edova Velkopopovická Kozlovka. Po létech se divím, že mě tenkrát nevyhodil, ale naopak vlídně přijal a popsal, jaké mě čekají starosti, a co všechno bych měl udělat, abych podobného cíle dosáhl. Vytrvat, prostě vytrvat byla jeho poslední slova u dveří, když mě vyprovázel,“ vypráví.
Podruhé se Hrubešem setkali poté, co Dolejš obdržel ocenění TýTý za pořad Novoty s Petrem Novotným. „Tenkrát to bylo překvapení, protože TýTý získávala Halina Pawlovská za Banánové rybičky nebo právě Eda Hrubeš za Neváhej a toč. Přišel jsem s prosíkem o radu, protože po prvním velkém Silvestru na Nově chtěl Vladimír Železný ještě další a ještě velkolepější. Bylo mi jasné, že když se to povede, bude chtít další. A tak jsem hledal recepty na dlouhý běh,“ popisuje.
„Potom jsme se měli několikrát potkat, když si ho chtěli objednat producenti některých společenských akcí, které jsem měl tu možnost připravovat a režírovat, ale to už se Eda omlouval, že se stará o nemocnou ženu. Pak se to jednou přece jen povedlo, ale to už tu jeho žena nebyla. Přišel perfektně připravený, jen byl v zákulisí smutný a zamyšlený. Na pódiu to ale byl ten starý známý Eda,“ přibližuje.
Poslední větu, kterou od Hrubeše slyšel a pamatuje si, zněla: „Radane, nejhorší na tom stáří je samota…“. „Tak jen doufám, že má Eda v tom televizním a rozhlasovém nebi zase svou milovanou ženu a spoustu kamarádů a kolegů,“ uzavírá Dolejš svou vzpomínku.
