RECENZE: Tak má vypadat drzý start. Domestik se těší, až vás vyžene ze sálu

Adamu Sedlákovi ještě není třicet, vystudoval Filmovou akademii Miroslava Ondříčka v Písku a svou prvotinou Domestik vytřel zrak řadě kolegů z FAMU. Není dokonalá, ale akademickému načechrávání tezí dává lekci ze zdravé drzosti talentu.

Ke generačnímu debutu samozřejmě patří snaha šokovat, provokovat a pohoršovat, což Domestik svědomitě činí, ale poměrně důsledně si hlídá důvod zvolené metody i stupňování jejího účinku.

Když má být efekt bizarní, tak od drobností jako nákup mrkve až po kyslíkový stan, který tak zlověstně bliká v ložnici závodního cyklisty snícího o medailích a jeho ženy toužící po dítěti. Když klaustrofobický, tak uzavřený do jediného potemnělého prostoru sterilní domácnosti připomínající vězení s výhradně umělým osvětlením. A když extrémní, pak se od vzájemného zraňování a ponižování postupuje až k nechutnostem zvratků či krve.

Půdorys příběhu, za jehož scénář Sedlák před třemi lety získal v soutěži Filmové nadace první cenu, působí natolik sevřeně a soustředěně, že tu každý vpád z vnějšího světa vlastně ruší. Jistě, Domestik představuje klasickou modelovku, ateliérové cvičení maximálně na půldruhé hodiny, kterému každá minuta navíc škodí. Ale dokud se drží bitvy na ryze soukromém poli, chorobného duelu dvou sobeckých posedlostí, zdobí ho přesné postřehy, jiskřivost, dokonce humor, byť odvozený z vlny vyšinutých hororů.

Dva si vystačí

Systematický řád upínající se k posvátnému bicyklu jako k oltáři – aby mužíček nebyl přetrénovaný, aby nejedl moc masa, aby mu sport nezabíjel spermie – dosahuje vrcholně černého smíchu v nejtitěrnějších maličkostech, třeba při bezmála vědeckém zmenšování porce zmrzliny. Nevadí ani, že dlouhé dialogy hraničí s divadlem, Jiří Konvalinka s Terezou Hofovou si vystačí.

Domestik

65 %

Česko / Slovensko, 2018, 117 min

Režie: Adam Sedlák

Scénář: Adam Sedlák

Hrají: Tereza Hofová, Jiří Konvalinka, Miroslav Hanuš, Tomáš Bambušek

Streamovací služby: Max (CZ zvuk)

Kinobox: 64 %

IMDb: 6.1

Jenže dvě věci snímek zrazují. Jednak onen vpád zvenčí, konkrétně odstředivý motiv dopingu, ze kterého čiší snaha po společensky záslužném tématu, jednak skutečnost, že hrdinové se prakticky nevyvíjejí, pouze se v zažitých rituálech stále více odhalují – obrazně i doslova. 

Jak přitom ubývá nadsázky, ubývá i základní míry pravděpodobnosti, která by v přiznané komedii neznamenala problém. Divák prostě nemůže uvěřit, proč by hrdinka s takovým fanatikem chtěla žít, natož mít dítě, pokud není sama zralá na léčení. Natolik odosobněné postavy zkrátka nemůže mít rád – ostatně zdá se, že je nemá rád ani sám jejich autor. Pak se ovšem drama mění v odtažitou laboratoř soužití, kde se s prvním varováním o nejvyšším možném nastavení kyslíkového stanu dá tušit příští vývoj.

Nicméně v měřítku současné tuzemské tvorby je Domestik bezesporu originální, třebaže jeho odlišnost místy pramení spíše ze zálibné autorské schválnosti než z logiky dramatu. Jako typická prvotina klade více důrazu na formu než na obsah, stylizovaný obraz, zvuk i střih stojí nad charaktery a z hrubého sexu čiší kalkul díla, jež se vyloženě těší, že publikum vyžene ze sálu. 

Nicméně to jsou obecné znaky mladých rebelů, zatímco Sedlák vykazuje osobité nadání. Jeho první film má v hodnocení ještě benevolenci vůči začátečníkovi, druhý už může být hodně zajímavý – a zlomový.