K přežití pomůže leckdy naděje víc než kus chleba, vyplývá z unikátní zpovědi Artura Radvanského nazvané Mengele mi říkal prosím, kterou zachytil režisér Martin Slunečko. Snímek se představil v pražském kině Edison, termín vysílání v České televizi nebyl podle její mluvčí Karolíny Blinkové ještě stanoven.
Sám vypravěč se premiéry nedožil, udělal však všechno proto, aby jeho svědectví bylo co nejúplnější. Tři roky se štábem navštěvoval a komentoval místa, kde byl vězněn od října roku 1939 až do 6. května 1945.
Jen proto, že byl tehdy ještě nezletilý, putoval s ním do lágru i otec, který o synově odbojové činnosti nevěděl. Nikdy mu to nevytkl; naopak. Kvůli nelidským podmínkám tatínek záhy zemřel: synovi v náručí, poté, co jej požádal, aby se postaral o maminku a bratry.
Síla Radvanského svědectví tkví ve věcných detailních postřezích. Třeba jak dozorci vězňům při práci v kamenolomu zahazovali čepice, nakázali jim, ať se pro ně vrátí, a pak je zastřelili úředně „na útěku“. Nebo jak přežil mučení zavěšený na stromě: třikrát ho zachránil německý lékař, vězněný antifašista.
Z Ravensbrücku si vybaví třeba žrádlo pro králíky, které svým mužským protějškům tajně podstrkovaly vězněné ženy, jež o zvířata pečovaly, ze Sachsenhausenu zase vyčerpávající pochody, sloužící jako zkouška pevnosti bot.
V Osvětimi se vydával za medika, což mu vyneslo relativně chráněný post na ošetřovně. Měl tam na starost hlavně ženy a protože je poprvé v životě viděl nahé, musel své přirozené reakce zakrývat suspenzorem.
Hlavně tu však poznal Mengeleho, přezdívaného anděl smrti. Radvanského si oblíbil. „Říkal mi - Arture, prosím, připravte mi koupel a pak namasírujte záda. Ještě mi vždycky poděkoval - mně, Židovi!“, popisuje muže bez projevu emocí, jenž rozdával dětem bonbony a pak si je odváděl na své hrůzné pokusy.
Radvanský absolvoval ještě pochod smrti: „Spali jsme ve sněhu, ráno už někteří nevstali.“ Když Ebensee, pobočný tábor Mauthausenu, osvobodili Američané, vážil pětatřicet kilo. Zemřel v roce 2009 krátce před svými osmaosmdesátinami.
