RECENZE: Nenuceně zábavný vytrvalec ve škrtící košili. Prostě Meky

Loni ve Varech začínal dokument o Jiřím Suchém, letos Meky kvůli zrušenému festivalu o start na červeném koberci přišel. Vůbec to nevadí, podstatou portrétu Mira Žbirky není oslava, nýbrž čistota.

Z charakteristik přátel vybírá dokument vtipné zkratky. Někdo vidí ve Žbirkovi tichého vytrvalce, jiný si všímá, že má „vždycky zapnutý horní knoflík u košile; musí to škrtit, ale je to takové... britské“.

Přesně tak působí, dojemný zamlada i dnes, s brýlemi i bez nich, zdrženlivě nevtíravý, ale poctivý i vůči sobě, aniž by se schovával za pózy či fráze o umění.

„Člověk potřebuje dávku fanatismu, klapky na očích, dejme tomu egoismus,“ popisuje věcně svou profesi, která s poklidným rodinným životem zrovna neladí.

Přesto o soukromí poví dost; opět se samozřejmostí, v níž nostalgie versus nadhled vedou čestný nerozhodný zápas. Odvypráví historku, jak se jeho otec seznámil s matkou Angličankou v tamním hostinci, kde omylem vypil její skleničku. 

Jak se narodil Mekyho starší bratr, se kterým maminka přijela za tatínkem ještě před uzavřením hranic po komunistickém převratu v roce 1948. Aby rodina mohla být pohromadě, obětovala vlastní svobodu, čte se mezi řádky.

Se svým sourozencem sdílel Miro Žbirka nadšení z muziky 60. let a vyloženě se rozzáří, když se vyznává: „Těší mě, že jsem se tenkrát nespletl, že tahle hudba zůstala nadčasová – na rozdíl od tehdejších hesel Lenin věčně živý.“

Ať mluví o čemkoli, pořád působí ostýchavě, jako by se bůhvízač ospravedlňoval, ale to patří ke Žbirkově přirozenosti a k jeho osobnímu kouzlu. Podobně jako nenucený humor, s nímž třeba na poznámku „moc kecáš“ pohotově odvětí „díky za pochvalu“.

Dokument však zprostředkuje i chvíle, ve kterých se Meky přes veškerou upřímnost, otevřenost a nezáludnost odmlčí. Silné okamžiky, kdy těžko hledá slova, se vážou třeba k bolestné ztrátě bratra nebo k autonehodě Mariky Gombitové; tady odmlku vyplní nenásilně a přiléhavě jejich společná píseň.

Snímek má vůbec oporu v archivech, kde vedle vyloženě hudebních záznamů vyhledává znaky doby, počínaje anketou odsuzující „vlasáče“ a konče soutěží Bratislavská lyra, jejíž normalizační patina se jeví s odstupem úsměvnější.

 „Vyhráli jsme a hned nám zakázali točit desku, kvůli článku v Rudém právu, že prý jsme moc kosmopolitní,“ shrnuje zpěvák absurditu éry, již dokreslují výpovědi legend slovenské pop-music – Lehotského, Lučeniče, Peteraje – i zábavně sestřihané verze týchž skladeb z různých období. Což je vděčný princip, který se několikrát opakuje.

Zajímavé je, jak za všech okolností, i za největší slávy, zůstával Žbirka nohama na zemi. Když vyhrál Zlatého slavíka, v dochovaném rozhovoru žertuje: „Koupil jsem si oblek, naučil se jíst příborem.“ Jeho humor je stejně nevinný a odzbrojující jako dobové fanynky.

Meky

70 %

Česko / Slovensko, 2020, 80 min

režie a spolupráce na scénáři: Šimon Šafránek

účinkují: Miro Žbirka, Marika Gombitová, Laco Lučenič, Kamil Peteraj

Streamovací služby: Max (CZ zvuk)

Kinobox: 65 %

IMDb: 7.0

Podstatu Žbirkovy stabilní kariéry vystihl trefně Kamil Peteraj: „Nebyly v tom žádné manažerské prášky“. Totéž platí pro dokument Meky: je zkrátka a dobře čistý. Člověk si mimoděk uvědomí, kolik autorských hitů Meky stvořil, a současně ocení, jakou zdrženlivost si uchoval, když bez vytáček popisuje své rozchody s první ženou i s kapelami.

Jistě, některé motivy jsou až příliš očekávatelné, nesmí chybět Abbey Road a nabitá aréna ve finále, ale vždycky znovu vyhrává „civil“ čili hlavní aktér tvrdící s omluvným úsměvem: „Já už vůbec nevím, jestli jsem inteligentní.“

Je to příjemná podívaná. Žádná kázání, žádná vzletná moudra, žádné vzkazy lidstvu. Prostě Meky.

Trailery

Sledovat další díly na iDNES.tv