Vedle jiných jubilantových portrétů mají Léta s Jaromírem Hanzlíkem jednu viditelnou výhodu, zpovídaný herec se s režisérem dokumentu Viktorem Polesným dlouho a důvěrně zná. Ostatně hned v úvodu se objeví úřední dopis z roku 1976, v němž FAMU žádá Hanzlíka, aby o něm mohl natočit svůj absolventský film tehdejší posluchač dokumentaristiky Viktor Polesný.
Právě z Polesného práce Zrcadlo doby, ale též z Barevného úterý, v němž Alois Jiráček zachytil dobovou výuku na DAMU, pocházejí unikátní záběry studenta, respektive vycházející hvězdy Hanzlíka.
Vzpomínky však začínají ještě hlouběji v minulosti, prostřednictvím hlasového svědectví Vladimíra Menšíka. „Znám Jaromíra Hanzlíka od jeho početí, jeho rodiče s námi bydleli v hereckém domě, který měl tenké stěny, takže kvůli tobě jsme se tři dny nevyspali, ty pacholku!“ vytkl žertem budoucímu kolegovi.
Rodiče se sice brzy rozvedli, ale díky jejich profesím měl Hanzlík odmala k herectví blízko. Vyzkoušel si dětské role, hlavní motivaci však získal díky Petru Štěpánkovi, s nímž se přátelí od druhé třídy základní školy a jehož otec Zdeněk Štěpánek byl pro Hanzlíka „modla, herecký bůh“.
Petr Štěpánek v dokumentu naznačuje, že jejich společné klukoviny se ještě nedají naplno zveřejnit. Jednou je museli s pedagogy řešit i otcové, ovšem Zdeněk Štěpánek jejich hříchy vykoupil příslibem školní besedy, kterou pak zahájil slovy, jak školu z duše nenáviděl.
A byl to znovu Zdeněk Štěpánek, kterého požádal Hanzlík o radu, když byl přijat na DAMU a současně už díky svému výkonu ve filmu Bloudění dostal nabídku angažmá v Divadle na Vinohradech. Na doporučení kamarádova slavného tatínka dal před studiem přednost jevišti, kde rovnou dostával hlavní role.
Rychle se stal součástí nekonečných recesí tamní pánské šatny; dochované záznamy z veselého zákulisí s tehdejšími bardy přinášejí čirou radost. Vůbec dokumentu sluší černobílé archivy, ať už jde o divadelní útržky mapující Hanzlíka coby komika, nebo o klíčové filmy.
Ke Kočáru do Vídně přidá historku, jak se při natáčení scény, kdy jej vlečou za smyčku na krku, splašili koně; život mu zachránil pohotový rekvizitář se sekerou, jíž provaz přeťal. O Romanci pro křídlovku zase vypráví, že prý roli dostal nejspíše kvůli velkým uším, jaké měl též autor předlohy František Hrubín.
V srpnu 1968 řídil sanitku, kterou okupanti rozstříleli; tehdejší nálada se následně otiskla do generační legendy na scéně Vinohrad v památném představení s Hanzlíkovým Hamletem. Z divadelních mezníků se zmíní i Cyrano či Car Fjodor.
Z filmových zastávek se kupodivu ty nejznámější jako Postřižiny nebo Léto s kovbojem projdou spíše letmo, zato se vynoří pozapomenutý Maratón, v němž se Hanzlík ocitl po boku své příští lásky.
O hvězdné romanci Hanzlíka s Brejchovou se tenkrát hodně mluvilo. Herec v dokumentu popírá, že by začala už při natáčení Noci na Karlštejně, dali se prý dohromady, „až když jsme byli oba v rozvodu, a strávili jsme spolu dvanáct nádherných let“.
Ke cti Polesnému slouží, že k tématu vyslechl jak Hanzlíkova syna Davida, tak dceru Brejchové Terezu Brodskou. A oba nečekaní sourozenci poctivě popisují, jak náhlá změna rodinných poměrů spolu s Hanzlíkovou snahou o „převýchovu“ narážela na jejich vzdornou pubertu. Z líčení se vytváří portrét svého druhu „kovboje“, jenž střílí od boku a miluje rychlou improvizaci, zábavně doloženou na příkladu dovolené v Řecku.
Kromě soukromé třinácté komnaty otevírá Hanzlík i bolestnou kapitolu svého odchodu z Vinohrad. Po událostech roku 1989 prý cítil únavu, požádal tedy ředitelku Jiřinu Jiráskovou o jednu sezonu, kdy by nic nového nezkoušel, a když odmítala, pohrozil vypovědí. „Ona byla taky fanfaron, řekla, ať ji podám, a já po třiceti letech skončil. Myslel jsem, že jen na rok; bylo to patnáct let,“ spočítal Hanzlík.
Tehdy ještě jednou, nepřímo, zasáhl do jeho osudů Polesný coby režisér inscenace, na niž se šel Hanzlík podívat. Divačce v řadě před sebou koupil eskymo a následoval ji pak do Švýcarska.
Z novodobých návratů Hanzlíka k profesi vynechává dokument ohleduplně vyložené prohry, na půdě důvěrných látek se však nekrotí, aniž by přitom sklouzl k senzaci. Na téma stáří ve finále posílá Hanzlík univerzální vzkaz: „Chtěl bych vědět, jaké to je, když člověka nic nebolí.“
