Tedy různorodou část společnosti, která ani aktivně nepodporovala komunisty, ani se otevřeně nehlásila k disentu. „Jak přežít? Nevyjádřit se přesně, zvolit metaforu,“ popisuje Merta trefně takzvaný „lyrický underground“, který se držel díky spřízněným duším mezi pořadateli, dokonce v klubech s oficiálním razítkem Socialistického svazu mládeže.
Merta buduje svou generační zpověď nepateticky, civilně, zábavně, třeba když vypráví, že jako malí kluci chodili do Leninova muzea obdivovat vystavené revolvery – aniž tehdy tušili, co zbraně s romantickým nádechem kovbojek reprezentují. A divadelník Petr Oslzlý zase přidává historku, jak se chránil před komunisty: „Nosíval jsem v hrsti česnek jako proti upírům.“
Právě drobné konkrétní historky mohou nejlépe zprostředkovat zkušenost, která je jinak pocitově nepřenosná a již v dokumentu shrnul Jaroslav Hutka jako „marnost bytí“. Hodně sdělí i muzika včetně slavného refrénu Jiřího Dědečka „Vraťte mi nepřítele a jděte do háje“, třebaže ji dokument trochu lacině staví do kontrastu se záběry nazdobených družebních estrád.
Potěší připomínka Folkové stodoly, která od smrti hudebního redaktora MF DNES Vladimíra Vlasáka nese jeho jméno, i jiných společenství lidí hledajících za normalizace ostrůvky úniku. Samozřejmě se zmiňuje tramping, probraný už v samostatném cyklu Zvláštní znamení touha, Joska Skalník zase vypráví o založení Jazzové sekce a její marné snaze hrát „dvojí hru“.
Pamětníci tehdejšího manévrování mezi nechutí a strachem ocení výstižnost vzpomínek se závanem nostalgie. Ale jakkoli jsou nesdělitelné, pořád může generační most překlenout hudba, zejména kouzelné společné improvizace „důchodců“, jak se v nadsázce titulují Jarek Nohavica s Mertou.
