Pomáhá vám jako architektovi vaše divadelní a televizní popularita? Neprojevuje se tím, že si teď movití podnikatelé přejí, abyste jim právě vy navrhoval domy?
Vůbec ne. Většinou dělám práce pro kamarády nebo jejich spřízněné duše. Vybírají si mě klienti, kteří mě znají a vědí, co mohou čekat.
Nechávají vám při projektování volnou ruku?
Na to právě nechci slyšet. Volná ruka je svazující. Čím má architekt větší volnost, tím větší blbosti začne vymýšlet. Naopak mám velice rád různá omezení, jako například přáním klienta, jeho finančními možnostmi, terénem, ve kterém má dům stát, okolní zástavbou.
Bydlíte s rodinou v domě, který vystavěl váš pradědeček. Vyhovuje vám?Pradědeček ho nechal vystavět, ale strejček ho navrhoval. Vyhovuje mi naprosto ve všem. Nikdy jsem neměl potřebu ho přestavovat. Protože vím, co stavba obnáší, vůbec bych neměl nervy provádět něco takového ještě doma.
Ve srovnání s poněkud šílenými scénkami a pohybovými kreacemi, které předvádíte v divadle a v televizi, žijete ve skutečnosti dost poklidně. Stále ve stejném domě, se stále stejnou manželkou. S dětmi býváte vidět v neděli v kostele...
Můj způsob života je konzervativní.
Jak se to projevuje v konkrétních situacích?
Jsem hrozně rád doma. Vlastně tam jsem úplně nejradši. Během roku jezdíme se souborem na zájezdy vždycky na stejná místa. Města, ve kterých pravidelně hrajeme, jsme už řadu let nezměnili. S celou rodinou jezdíme na dovolenou pořád do jednoho městečka, pořád na stejnou pláž. Máme každý rok tradiční výlety a akce ve stejných termínech. Ty jsou neměnné a téměř nic do nich nemůže zasáhnout.
Máte i pravidelné denní rituály?
Ano. Každé ráno cvičím. Už patnáct let.
Abyste byl zdravý, silný a krásný?
Cvičím kvůli zádům. My velcí lidé si musíme obnovovat zádové svaly, protože jinak se nám hroutí páteř a chodíme nahrbení. A navíc, většina zdravotních problémů vzniká právě od páteře.
Vaše partička kolem divadla Sklep bývala proslulá bujarými večírky. Necvičíte teď náhodou proto, abyste si takhle vybil energii a předešel nápadu jít se uvolnit do hospody?
Ale já jsem sportoval vždycky!
Jak?
Dokázal jsem přijít z večírku v pět ráno a v sedm jsem už hrál fotbal. Pravda, to bývalo tak ve dvaceti.
Divadlo Sklep existuje jedenatřicet let. Nepozorujete, že se ve vašich scénkách přece jen nějak projevuje opotřebovanost životem?
Určitá opotřebovanost kožního materiálu se v našich obličejích zračí. Energie, s jakou do toho jdeme, je, doufám, pořád stejná. Ale už tam není ta naprostá lehkovážnost. Měla opodstatnění v době bolševismu. Každé představení bylo jakoby událost.
Jak jste tu změnu poznal?
Projevuje se to třeba v tom, že dříve jsme před představením seděli klidně v půl kilometru vzdálené hospodě, nechali diváky v sále vysmahnout, přišli jsme pozdě, napaření, a ještě jsme se tomu všichni dosyta nasmáli. Ale teď si říkám, že když si divák zaplatil, tak by to mělo asi začít v té době, na kterou přišel.
To už je téměř odpovědný přístup veterána ze showbyznysu...
Samozřejmě.
V nově otevřeném Švandově divadle se chystáte projevovat jako herec? Nebo tam vaše práce skončila návrhem interiéru?
Divadlo Sklep má domovskou scénu na Dobešce.
Co třeba hostování?
Čas, který věnujeme divadlu, je už velice omezený. Jedno představení Besídka, což je takový slepenec scének, skečů, básní, poskoků a šklebů, hrajeme rok a pak ho změníme. Je to ale výhradně koníček. Kdybychom hráli denně, tak by Sklep jedenatřicet let nevydržel. Každý máme své jiné zaměstnání a chceme, aby to tak zůstalo.
Vaše práce architekta je různorodá pracoval jste na rekonstrukci školy, kostela, restaurací, ústavu pro zdravotně postižené a na dalších projektech. Jak jste se dostal k práci ve Švandově divadle?
Znám se s režisérem Danielem Hrbkem. Byl jsem přizván k architektonickému řešení. Část jsme dělali v našem ateliéru, ale pod hlavičkou projektové organizace Pragoprojekt. Oni jsou hlavní dodavatelé projektové dokumentace. My jsme, dá se říct, pouze námezdná síla.
Taková skromnost...
Připadá mi hodně nespravedlivé, když se o našich společných projektech mluví, jako by byly jenom mým dílem jen proto, že jsem trochu známější z divadla a televize. To je přece výsledek práce mnoha lidí, projektantů, vedení divadla, stavbyvedoucích, dělníků a vlastně, když to vezmeme úplně od prvopočátku, i komunálních politiků.
Když jsme u té vaší televizní popularity... Cyklus Šumná města, kterým provázíte, má vysokou sledovanost. Pozorujete v běžném životě, že jste na veřejnosti známější než dřív?
Někdy až přespříliš. Když teď vylezu na nějaký vrchol, tak se mě cizí lidé ptají: Tak co, pane Vávra, je tenhle výhled dost šumný? Přijdu na pláž a slyším: Je ta pláž šumná? Ale pak si říkám, vždyť to je vlastně dobře. Lidé se s naším pořadem ztotožňují. A hlavně, způsobil jsem si to sám, tak jaképak stížnosti!
Nespílají vám patrioti z měst, ze kterých si ve svém cyklu poněkud tropíte legraci?
Někteří píšou. Obvykle to bývá tak, že ti dotčení píšou rychleji a častěji než lidé spokojení. Vadí jim ta znevažující forma. Navíc, jinak bych to ani dělat neuměl. Snažíme se zpřístupnit architekturu. Tímto způsobem naučně populárních pořadů oslovíme více lidí, než kdybychom o té či oné stavbě vykládali příliš odborně. Ale přiznávám, že ten velký zájem diváků mě překvapil.
Jak konkrétně?
Lidé zakládají občanská sdružení na záchranu nějaké stavby nebo zchátralého koupaliště, o kterých jsme natáčeli. To mě nejvíce těší, že se někde skutečně mění vztah lidí k architektonickým památkám 20. století. Nechceme nikoho urážet tím, že
|
DAVID VÁVRA |
|
Narodil se 9. 3. 1957. V roce 1984 ukončil studium architektury na Akademii výtvarných umění v Praze. Je spoluzakladatelem Divadla Sklep, dramatik, herec, výtvarník a básník. Hrál například ve filmech Pražská pětka, Kopytem sem, kopytem tam a Cesta z města. V televizi spolu s Milanem Šteindlerem uváděl cyklus Alles gute, podílel se na vzniku pořadů Česká soda. V posledních letech se stal populárním díky televiznímu seriálu o architektuře českých měst a obcí Šumná města, jehož je spolutvůrcem, scenáristou a průvodcem. Stále se však živí jako architekt. Žije v Praze, je ženatý, má čtyři děti. |
V čem vám připadají zajímavější?
Nová doba se v nich může tvůrčím způsobem projevit. V Praze a v Českém Krumlově téměř už nic nevymyslíte. Tam je všechno dané. Můžete udělat rekonstrukci, ale musíte se vejít do struktury, která je hotová. Ale v Mostě, v Ostravě nebo v Ústí nad Labem máte obrovskou možnost se projevit. To je šance těch měst. Pro někoho jsou k nežití. Pro mě jsou naopak inspirativní. Všimněte si, že když vzniklo nějaké společenské hnutí, které bylo reflexí okamžitého stavu společnosti, tak to většinou bylo na severu. V jižních Čechách vzniklo akorát tak country. Člověk tam vlastně nic nepotřebuje jde do přírody a drnká si na kytaru. Ale když žije na severu, tak má touhu měnit svět. Prostředí mu k tomu, někdy až drsně, dává podněty. Proto mám sever rád.
Čtete denně noviny?
Ano, téměř denně.
A nacházíte ve zprávách o současné politice inspiraci pro další sklepácké" scénky?
Víte, mě dost překvapuje silná stopa bulváru ve velkých denících. Jako by se za každou cenu snažily zalíbit co nejvíce čtenářům. Nejvíce mě asi oslovují články v týdeníku Respekt.
Před chvílí jste však sám mluvil o tom, že vaše pořady o architektuře jsou u diváků tak úspěšné, protože místo toho, abyste vážně popisoval historickou hodnotu té či oné stavby, děláte tam rozličné skopičiny. Nesnažíte se tím náhodu také přitáhnout co nejvíce diváků?
Ano. V pořádku. To ale nic nemění na tom, že čekám na deník, který se mnou bude konverzovat na jiné úrovni.
Nějak jsme zamluvili tu politiku. Několikrát jste říkal, že není nač si stěžovat, že vlastně žijeme v naprostém luxusu. Jak na vás působilo, že komunisté jsou teď po volbách silní jako ještě nikdy od roku 1989?
No a co, že je někde na radnici nebo v parlamentu o tři komunisty víc nebo míň? Je to věrný obraz této společnosti. Nic to nemění na největší výhodě téhle doby můžete si dělat téměř, co chcete, třeba si z někoho dělat srandu, a nic se vám nestane.
Zajímáte se o politiku?
Více mne zajímá politika komunální. Tam jsou zodpovědní lidé, kteří musí řešit zásadní věci týkající se konkrétního chodu společnosti. Proto mě komunální politika zajímá víc než ta abstraktní, velká. Ta je trošku směšná, intrikánská. Nebaví mě. Vlastně teď lituju toho času, který jsem jí v porevolučním zájmu věnoval. Vždyť je to normální služba lidem.
Nedělala se vám za dřívějšího režimu legrace z politiky snadněji?
To ne. Vlastně, počkejte, ono to má i druhý aspekt. Dnešní politici dělají takovou srandu, že už na ně nemáme. Jsou lepší. Nepřekonatelní.
Tak se mi zdá, že jste v pohodě, jaká se vidí málokdy. Řekněte, co vás vlastně dovede naštvat?
Téměř nic. Snad lidská hloupost, která se stejně druhý den vysvětlí, protože člověk mnohdy reaguje emocionálně. A pak nesoulad chodu světa, ale s tím lze pohnout dosti málo.
|
Ostře sledovaná Šumná města |
|
Původně nikdo nevěřil, že by se dokumenty o architektuře mohly zařadit mezi nejsledovanější televizní pořady. Cyklus režiséra Radovana Lipuse a Davida Vávry Šumná města však měl takový úspěch, že ho televize přeřadila z ČT 2 na první program a objednala si další pokračování. Stejnojmenná kniha obou autorů patřila letos v létě k nejprodávanějším titulům. |
 Tomáš Hanák a David Vávra s cigaretou |
 Umělec David Vávra při natáčení pořadu Šumný Rožnov pod Radhoštěm |
 David Vávra se při natáčení pořadu Šumný Rožnov pod Radhoštěm stylizoval do role Valacha |
 Davida Vávru při natáčení pořadu o architektuře Šumný Rožnov pod Radhoštěm nezaujaly jen domy |
 David Vávra při natáčení jednoho z dílů dokumentárních pořadů o architektuře Šumný Rožnov pod Radhoštěm |
 David Vávra se při natáčení pořadu Šumný Rožnov pod Radhoštěm zastavil i funkcionalistické vily z třicátých let od architekta Lubomíra Šlapety |
 Jedno z typických gest Davida Vávry při natáčení pořadu o architektuře Šumný Rožnov pod Radhoštěm |
 David Vávra si zkouší, jak se seskakuje z koňského povozu při natáčení jednoho z dílů dokumentárního pořadu o architektuře měst v Rožnově pod Radhoštěm |
 V jednom z dílů Šumných měst prošumí David Vávra Mladou Boleslaví ve felicii z roku 1964. |
