Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tv„Otec už se necítil fyzicky tak dobře na to, aby mohl divadlo dělat. Hrát divadlo je psychicky náročné, přece jen musí být ten výkon kontinuální celou dobu a on kriticky seznal, že bude lepší konec. Udělal to razantně. Vždy všechno dělal razantně. Když třeba držel dietu, tak přestal jíst. Když měl hlad, tak se zase přejídal, to máma trpěla. A když ty věci ukončil, tak opravdu ze dne na den. I kouření i alkohol. Tenkrát to bylo už po sametové revoluci a necítil se komfortně. Ani tam pak už nechodil, aby mu to nebylo líto,“ dodává ještě Prachař.
Film Citlivý člověk, ve kterém ztvárnil David Prachař hlavní roli, je příběhem o konfliktu syna a otce na pozadí road-movie, současně je však bláznivou poutí a podobenstvím o zasvěcení chlapce do dospělosti. Pozitivních prvních dojmů se dostal i od kritičky Mirky Spáčilové, která naznačila, že by Prachař mohl mít šanci získat ve Varech hereckou cenu.
PRVNÍ DOJMY: Domácí sokové. Uspěje ve Varech Úsvit, či Citlivý člověk? |
„Potěší to. Vždycky je člověk rád, když dostane cenu, protože je to hlavně ocenění jeho práce, ale je pravda, že u uměleckých oborů jsou ty ceny s otazníkem, protože se to úplně nedá poměřovat. Hrozně bych si přál, aby náš film našel své publikum. Nebude pro většinového diváka, ale myslím, že když v České republice vznikají takové filmy, je to radost a krása,“ reaguje na pochvalu.
Podobnou cestu jako postavy ve filmu, podstoupil Prachař naposledy asi v patnácti. „Jezdili jsme na Slovensko do Nízkých Tater. Na putovní tábory, kde jsme chvílemi skoro trpěli hlady, chodili s krosnama krajinou a kdy tam klidně i v červenci sněžilo. Počasí bylo nepříjemné, ale když se člověk vydá na cestu a nic ho nechrání, možná jen ubohý tenký stan, stává se součástí krajiny, ztratí se v ní, dostává se do situace, která není úplně komfortní. A to je důležité, protože tu svou komfortní zónu málokdy porušujeme a v tomto filmu je porušená od začátku,“ popisuje.
Ať je škála filmů co nejširší
„Film je zboží, když si to tak představíte. Obchodní artikl, se kterým se obchoduje, který se prodává a může vydělávat, ale taky prodělávat. Pak je třeba závislý na grantu a příspěvcích. A v umění jsou undergroundy, mainstreamy, oficiální umění... A když tato škála bude v Česku co největší: od úsměvných letních rodinných komedií až po temnější dramata, tak to bude v pořádku. Může to pak totiž člověku, který se na ty filmy bude za třicet let dívat, udělat přesný obrázek, co se u nás dělo a kam jsme se dostali jako společnost,“ uvažuje o povaze českých filmů nabízených v kinech.
Rozmanitost má David Prachař rád také na divadle: „Jak chci všechno zkoušet, tak jsem vlastně ve třech různých divadlech. V Národním divadle, které je placeno ministerstvem kultury, pak v Divadle Verze, kde jsme bez dotací, vyděláváme si sami na sebe, v podstatě komerční divadlo, a pak je tu divadelní spolek JEDL s Honzou Nebeským, takové exkluzivnější divadlo, kde díky grantu můžeme hrát i náročnější představení, u kterých nečekáme, že se na to budou hrnout tisíce lidí.“
Dále se v rozhovoru můžete dozvědět u jakých filmů je Davidu Prachařovi nejlépe jako divákovi i herci nebo jak jel poprvé s rodiči do Karlových Varů. Promluvil také o schopnosti autora knižní předlohy Jáchyma Topola vycítit, kam se bude svět vyvíjet anebo proč si je podobný s Bohumilem Hrabalem.
