Filmu propadl už jako malý kluk, ale na přání rodičů vystudoval hotelovku, režisérské dovednosti získával přímo na place a na svůj první film si počkal do čtyřiceti. Mezitím pracoval jako novinář, scenárista, psal knihy pro děti a taky se staral o svou početnou rodinu.
Poznala jsem vás před dvaceti lety jako kolegu novináře, takže když předloni váš film Spolu trhal rekordy v návštěvnosti, bylo to pro mě překvapení. Proč byla vaše cesta k filmu tak klikatá?
Novinařina byl úkrok stranou, film jsem chtěl dělat od základky. Ale k hotelovce mě dotlačil táta, praktický člověk, který se bál, abych jako umělec neživořil. A já jsem v tomto oboru dokonce tři roky pracoval, dělal jsem provozního v restauraci, byl jsem i na place. Díky tomu jsem se docela naučil proniknout do psychiky hostů a mít odhad na lidi. Myslím, že od té doby motivaci lidí líp rozumím.
Sám jsem nemohl vyjít ani za plot domu na ulici. Viděl jsem tam taky třeba lidi s leprou. Jednou jsme někam jeli autem, začali po nás střílet a já to nechytil jen díky tomu, že jsem spal na zadní sedačce. Ale maminku zasáhli.