Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tvV sobotu večer Kolářová převezme z rukou Jiřího Bartošky cenu festivalového prezidenta. Do Varů však zavítala už ve čtvrtek, kde uvedla zmiňovanou komedii Kulový blesk. Projekce se konala v Karlovarském městském divadle, což byl pro Kolářovou zároveň dojemný návrat na scénu, kde dostala svou první roli jako devítiletá holčička.
„Je to pořád stejné divadlo, stejné jeviště, jen se změnilo zákulisí. Já jsem si to divadlo tehdy jako devítiletá prolezla od půdy do sklepa hluboko pod orchestr a tam je stěna, u které je slyšet řeka. A to pro mě jako devítiletou holku bylo neuvěřitelné zjištění,“ vzpomíná. V divadle se herečce dostalo neutuchajícího potlesku fanoušků. „Měla jsem slzy v očích, musela jsem se hodně ovládat,“ prozrazuje.
O festivalovém ocenění se od Jiřího Bartošky dozvěděla herečka formou dopisu. „Dostala jsem dopis, kde mi všechno oznámil celkem striktně bez debat. A že se mnou o všem bude dál komunikovat štáb. Koukala jsem na to dost vyjeveně. Bylo to brzy na jaře, tak jsem si říkala, že k tomu třeba ještě nedojde a něco se změní. Odsunovala jsem to od sebe, jak se dalo, až se to pak ale všechno přiblížilo finále,“ popisuje.
Událost podobného typu s červenými koberci a vší elegancí už dle svých slov Kolářová dlouho nezažila. „Tohleto je profi výjimečná záležitost. Bylo mi nabídnuto, že mi ušijí šaty a udělají líčení i vlasy. Beru to jako profík, protože je to docela výjimečná záležitost. Těm americkým hvězdám, co jsem viděla v televizi, se asi nevyrovnám, ale nějakou přípravu to potřebuje,“ popisuje.
Věděli jsme, na jakých březích stojíme
Řeč v rozhovoru přišla i na úskalí hraní v normalizačních dobách. „Do divadla se ta situace promítala víc, ale samozřejmě do filmu také, jen já takové scénáře nechtěla brát. V divadle, když jsem byla v angažmá, tak jsem si prostě přečetla na fermanu, že jsem v nějakém kusu k výročí Velké říjnové socialistické revoluce a tu práci jsem vzít musela. Naštěstí v Divadle na Vinohradech všechno fungovalo v dobré rovnováze. Vědělo se, že se něco musí, ale vyvažoval to další repertoár a kvalitní režie,“ vzpomíná.
Na otázku, jak se tehdy dívali na herce, kteří se často objevovali v režimu poplatných dílech, odpovídá: „Dělilo se to jako v celé společnosti. Když jsem věděla, že mluvím s někým spolehlivým a jsme na stejné myšlenkové vlně, tak jsme se tomu pousmáli, ale vlastně nedivili. Oni to brali s radostí nebo jako svou stranickou povinnost. Bylo to svým způsobem směšné, ale samozřejmě byli i tací, kteří byli nebezpeční,“ přibližuje.
„Já jsem v šatně seděla s paní Světlou Amortovou a ta teda byla zlá. S ní mám opravdu osobní autentický zážitek. Když jsme s mým mužem vzali v roce 1973 o prázdninách a já jsem v září přilepila na nástěnku oznámení, tak mi řekla jízlivě, jestli jsem sionistka. Já se vyděsila a říkala: promiňte proč se mě na to ptáte? No, že jsi si vzala žida, odvětila. Tehdy mě ale pán bůh osvítil a řekla jsem: já jsem nevěděla, že komunistická strana respektuje norimberské zákony. Celá ztuhla a odvětila: ty máš teda smysl pro humor. Takže takto to fungovalo v napjatých vztazích. Všichni jsme věděli, na jakých březích jsme. Pravda je, že pak na jevišti při zkoušení se respektovala práce, postoje v tom nehrály roli,“ vzpomíná.
V rozhovoru se dále dozvíte, zdali Daniela Kolářová neplánuje novou spolupráci s Jaromírem Hanzlíkem, co si myslí jako dítě Karlových Varů o hotelu Thermal nebo na jaké se těší soutěžní festivalové filmy. Hned v úvodu pak prozradila, jestli si i na festival přivezla své pověstné talismany.
