Ve své druhé knize, která mu vyšla loni na podzim, vzpomíná na dětství mezi rakvemi, urnami a mrtvolami, v rodině, kde se po generace dědí pohřebnictví.
Po předloňském Nadělení – příběhu kluka ze zámku vám vyšla další kniha Hájemství – příběh kluka z pohřebky. Bude nakonec ještě trilogie?
Vlastně už je napsaná, protože po první knížce jsem napsal druhou, která navazovala na Nadělení. Věnovala se životu na zámku a popisovala příběhy, které jsme tam prožili po ruské invazi na Ukrajinu, kdy jsme u nás ubytovali několik ukrajinských rodin. Víc než rok jsme tam společně pod jednou střechou bydleli. Knížka byla připravená k vydání, ale v té době jsem se akorát od Matěje ze zámku odstěhoval. Najednou se mi zdálo hloupé a bolavé vydávat vzpomínky, k nimž jsem se v tu chvíli nechtěl vracet. V nakladatelství byli první, komu jsem se svěřil. Knížka skončila ve složce počítače, do níž se třeba ještě někdy podívám – kdo ví –, s tím, že mezitím napíšu něco jiného. Přestěhoval jsem se načas zpátky do domu svých rodičů se štítem Pohřební služba – Krejčíkovi, kterou v Sobotce provozuje už naše čtvrtá generace. A tam jsem začal psát Hájemství – příběh kluka z pohřebky.
Chtěl jsem podat nezpochybnitelný výkon, možná jsem i snil o nominaci na Thálii. Po premiéře přišel kolaps, selhalo moje tělo, skoro rok jsem se dával do pořádku. Byla to strašná doba.