RECENZE: Vůbec nejde o barvu kůže. Ale o to, kdo je matka a kdo maminka

O etniku zde takřka nepadne slovo, píše o novém filmu Dajori Mirka Spáčilová. Z původně zamýšleného snímku o nesnášenlivosti, diskriminaci a nenávisti se totiž stalo něco úplně jiného - obecná výpověď o síle rodiny. A že to dopadlo nadmíru dobře, potvrzuje i cena diváků, kterou tvůrci dostali na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava.

Z filmu Dajori | foto: Artcam

Když rozděluje knedlíky na jedenáct talířů, člověk už smeká. A to ještě neví, že si ke strávníkům z vlastní rodiny přibrala dvě děti mladší sestry, která se o ně nedokáže postarat. Pouze to slibuje; po celé tři roky, kdy domácnost sledovali tvůrci filmu Dajori. Dostali za něj v Jihlavě cenu diváků.

Dvouletá Anabel a devítiletý Samuel se ocitají v pěstounské péči své tety, aby nemuseli do dětského domova. Pro holčičku je změna snazší; chlapec se však s blížící se pubertou zmítá mezi rozumem a srdcem, mezi vděkem za vlídné útočiště a steskem po matce, jakkoli ví, že ona se o něj nepostará.

Odzbrojuje samozřejmost, s níž se teta a strýc dětí ujmou. Zatímco jejich matka pofňukává „Je mi třiatřicet a teprve mi to začíná docházet“, pěstouni věcně pečují, stěhují, zařizují a vychovávají; maminka se ozývá jen po telefonu.

O etniku takřka nepadne slovo, teprve když za oknem sleduje melancholicky ptačí hejna, podotkne hrdinka, že „u havranů to je jako u Romů, je jich moc a jsou moc hluční, jenže to zvíře se o mláďata postará“.

Přitom však teta svou sestru před jejími potomky nepomlouvá. Nanejvýš se chlapce zeptá – Věříš mámě? A když chlapec mlčky zavrtí hlavou, vytvoří jeho smutné přiznání jeden z nejsilnějších okamžiků.

Teta zosobňuje nenápadnou životní sílu, poskytující základní jistoty: teplo, jídlo, bezpečí, pravidla. Lásku vyjevuje bez cukrování, výchovu podle selského rozumu, leckdy s vtipnou rozšafností; nádherný je třeba její výklad, co se děje v nebi.

Pro dívenku už jsou pěstouni prostě táta a máma, i když ji opravují. Chlapce ve věku rebelií, vylomenin a frajeřiny však biologická matka stále ujišťuje „jednou si pro vás přijdu“, čímž jeho zmatky dospívání včetně nočních toulek ještě přiživí. Mají ho zavírat doma?

Samuel budí stejně neodolatelně jak soucitné pochopení, tak něžný úsměv, ať komunikuje se sestřičkou, nebo důležitě poučuje. „Cigareta je cigareta, ale tráva je tráva, to je droga,“ zasvěcuje kamaráda. Jindy zase uvažuje: „Kdyby nebyl Bůh, ty vole, nebyl by nikdo, jen moře.“

Dajori

75 %

Česko, 2024, 87 min

Režie: Martin Páv, Nicolas Kourek

Scénář: Martin Páv, Nicolas Kourek

Kamera: Martin Páv

Hudba: Adam Bláha

Kinobox: Přidat hodnocení

Jeho sportovní úspěch při závodech slaví všichni; jen maminka, k níž se tak upíná, ani tentokrát nepřišla. A po zábavně dojemné oslavě pěstounů, jejichž vyrovnaný vztah by vydal na samostatnou kapitolu, znovu přijde strach – kluk už zase nepřišel domů.

Autoři snímku Martin Páv a Nicolas Kourek přiznali, že z původně zamýšleného tématu „nesnášenlivost, nenávist, diskriminace a obchod s chudobou vzešlo posléze něco jiného“. Díkybohu.

Je totiž naprosto nepodstatné, v jaké konkrétní komunitě se dokument Dajori (což je romský výraz pro maminku) odehrává.

Liší se písně, pohádky, rituály, vkus v oblékání či zařízení bytu, ale zásadní myšlenka sdělovaná bez velkých slov, prostřednictvím běžných denních situací a humoru, platí univerzálně pro všechny rodiny světa bez ohledu na barvu kůže.