A proč to píšu? Protože jsem si to nedávno uvědomila při sledování nové minisérie Čtyři roční období na Netflixu. Stejně jako si to pravidelně uvědomuju, když třeba právě sleduju létat Toma Cruise na motorce nebo Jennifer Aniston shovívavě seč ironicky pronášet „oh honey“ v další a další romantické komedii.
Čtyři roční období jsou osmidílná minisérie, která vychází ze stejnojmenného filmu Alana Aldy ze začátku osmdesátých let. Tři páry, čtyři roční období a čtyři různé dovolené na pozadí radostí i strastí jejich vztahů a životů. Rozvody, podvody, nemoci, úmrtí… potkává je téměř všechno. Stejně jako každého z nás. V tomto případě konkrétně s nadhledem komediálnímu žánru vlastním.
Nic víc nového či hodnotného ale dílo tvůrčího týmu okolo populární komičky a herečky Tiny Fey nepřináší. Možná snad slouží jako dobrá připomínka toho, že Colman Domingo by si zasloužil pořádnou hereckou příležitost a že je Alan Alda nadále naživu (ačkoliv na českých obrazovkách bude pravděpodobně zakonzervován čtyřicátník Hawkeye Pierce jednou provždy).
Ale zpět k tématu. Jak jsem tak sledovala Tinu Fey a Steva Carella, jedny z mých oblíbenců, potýkat se v průběhu jednoho roku s patáliemi svých manželství, došla mi trefná paralela.
GLOSA: Nemám ráda nemocniční seriály. Teď jsem ale jednomu propadla![]() |
Proč minisérii, ke které nemám sebemenší citový vztah a tuším, jak skončí, sleduju dál? Z úplně stejného důvodu, ze kterého považuju své milované blízké za nejlepší parťáky pro život, i když chodí na schůzky pozdě, skáčou ostatním do řeči nebo nechávají navzdory mnohým upozorněním svůj prázdný talíř po večeři kdekoliv jinde, než ve dřezu či myčce. Protože mi s nimi prostě je navzdory „chybám a průměrnostem“ dobře.
Co se tím snažím říct? Že je celkem fajn někdy jen tak strávit chvíle ve společnosti svých oblíbených tváří, i když vám zrovna nedokáží zprostředkovat ten nejkvalitnější divácký zážitek. Asi tato úvaha bude mnohým připadat bezpředmětná, ale absolvovala jsem za svůj život už celkem dost zcela zbytečných, kastujících, možná až zostuďujících debat o tom, co kdo sleduje a proč.
Ráda v takových momentech říkám: co ve finále určuje kvalitu? To, jak něco hodnotí vaše okolí, odborníci či většinové publikum? Anebo spíš to, jak vám ve společnosti daného díla je? Existuje hned několik variant odpovědí a asi bych se dokázala postavit na více stran, nechť si proto odpověď každý najde sám. A pustí si to, na co má zrovna chuť! Hrdě a s radostí.