Životopisný souhrn postupuje klasicky včetně alba starých fotografií a procházek po místech zpěvaččiných ostravských začátků od kulturního domu po rozhlasové studio s obligátními postřehy typu „tady se to změnilo, tady to vypadá pořád stejně“.
Její první manžel byl podle slov Rottrové spíše vážný, kdežto „já veselá holka a chtěla jsem postoupit o level výš k profíkům“, vysvětluje důvod rozchodu s přiznáním, že to od ní možná bylo trochu sobecké.
Šedesátá léta pokládá za nejlepší možný start kariéry, protože omezení neexistovala a její mladé hlasivky utáhly i vysoké tóny. S normalizací však přišla cenzura i autocenzura, průšvih kvůli duetu s Pavlem Landovským a příkaz zpívat jen české písně. „Aspoň jsem už nekopírovala jiné,“ glosuje.
Dobře poslouží archivy, jednak ze silného soulového období Rottrové, jednak z dob povinné daně režimu, kdy „agentura zavelela na Festival sovětské písně“. Nechybí ani anticharta, z níž by se prý vymluvila, kdyby věděla, proč je svolávají: „Všem bylo hrozně, měli jsme obrovský vztek.“
Při deseti koncertech v pěti dnech pak zažila syndrom vyhoření, dala si na několik let pauzu, podepsala Několik vět a znovu se vdala. Přičemž právě druhá svatba jako by střízlivý dokument převedla do cukrkandlových vod společenských magazínů.
Jiný problém snímku spočívá v dramaturgické neuspořádanosti. Těká a přeskakuje v čase i tématech. „Pořád jsem žena v domácnosti, co chodí nakupovat a hrozně ráda vaří, neumím se zavřít na tři dny a jenom psát písničky - neumím, nebo nechci,“ prozradí na sebe Rottrová.
Mezitím se vrací k mamince, která jí pomáhala s péčí o děti, k tatínkovi, který prý jako kluk nosil obědy Leoši Janáčkovi - „To je hustý, co?“, k víře, v níž vyrůstala, k výčitkám vůči rodině, kterou kvůli zpívání zanedbávala, k punkové éře svých synů i k vlastní osobě: „Nejsem suverén.“
Naštěstí však Marie Rottrová nadále suverénně zpívá, vystupuje přirozeně a její „hustý, co?“ dovede zábavně polidštit i jinak fádní strukturu standardního televizního dokumentu.
