RECENZE: Haló, hlásí se reportér Laufer! A k rádiu usedaly i ženy

Ačkoli se rozhlasovým komentátorem sportovních přenosů stal Josef Laufer čirou náhodou, hned při své premiéře v roli náhradníka položil základy profese: intuitivně popsal, jaká je na stadionu nálada, kolik přišlo diváků, kdo v kterém týmu nastupuje do zápasu. Dělá se to tak dodnes.

Fotogalerie3

Sportovní komentátoři Štefan Mašlonka (vpravo) a Josef Laufer v roce 1948. | foto: ČTK

V dokumentu Haló, hlásí se reportér Laufer!, jehož premiéru v úterý odvysílá ČT2, mimo jiné zazní citace z dobových dopisů potvrzující, že jeho líčení poslouchaly ve velkém i ženy, od studentek po „naši mamičku“, která prý jinak fotbal přehlížela. 

Původně bankovní úředník Laufer přišel ke své nové práci spíše z donucení a ještě v ní debutoval jen z poloviny. Když v roce 1926 hrála pražská Slavia s Budapeští, domluvený hlasatel nedorazil, ostatní oslovení se zdráhali. Nakonec to zkusil Laufer, aby pomohl svému milovanému klubu.

Navíc se posluchači ani nedozvěděli, jak utkání dopadlo, rozhlas totiž odvysílal jen první půli; zaměstnanec netušící, že se fotbal hraje na dva poločasy, usoudil, že toho nudného povídání o kopané už bylo až dost a že si teď lidé zaslouží pro změnu trochu hudby.

Přesto přišla záplava dopisů žádajících, ať v Lauferových sportovních reportážích rozhlas pokračuje a jejich průkopníkovi se připisuje i podíl na skutečnosti, že v roce 1926 se počet majitelů rozhlasového přijímače ztrojnásobil.

„Byl roztomile povídavej,“ zazní od pamětníků, ale také se připomene Lauferův vlastní výrok, že „dokonalý reportér by měl být hercem a básníkem“. Bohužel dokument nenašel mnoho autentických obrazových materiálů s titulním aktérem. Výjimku tvoří povídání s hercem Karlem Effou, s nímž sdílel lásku ke Slavii, či Lauferova tvář v komedii Muži v offsidu. 

Tudíž portrét jedné osobnosti se dost odstředivě proměňuje v dokument o sportovní historii vůbec. Ale dá se to prominout, protože Laufer se nacházel u jejích klíčových okamžiků, ať už jako reportér, klubový činovník nebo třeba průvodce našich hokejistů. 

Komentoval památné fotbalové finále mistrovství světa, ve kterém se Československo utkalo s Itálií a kdy byl pod dohledem, aby se nedotkl tamního fašistického režimu. Působil na berlínské olympiádě, kde měl mikrofon „přímo nad Hitlerovou lóží“.

Poslední sportovní reportáž odvysílal v létě 1939, pak musel kvůli židovskému původu z rozhlasu odejít; nesměl ani na hřiště, jen na Slavii mu to umožňovali tajně. Ženu žádal, ať se s ním raději rozvede, sestru ztratil v Osvětimi, sám přežil válku díky tomu, že ho ukrývali.

Haló, hlásí se redaktor Laufer!

50 %

Režie Roman Motyčka

Po osvobození se vrátil k mikrofonu, zažil ještě triumfy národního hokeje, vzápětí však následované terorem 50. let. Na olympiádu do Helsinek, odkud se pak vítězství Emila Zátopka vysílalo s hodinovým zpožděním, už odjet nesměl.

Na jedné straně by dokumentu slušelo více osobnějších faktů než průvodního slova, na straně druhé však může těžit z kouzla jiných časů. Třeba když popisuje, jak Lauferův přenos ze šampionátu v Itálii poslouchali fotbaloví fanoušci na náměstích hromadně a natolik soustředěně, že se dokonce nechali přejet autem. Proti tomu je online pohodlná nuda.