Věci, které ve snímku vyslechne trojice potomků v rozhovoru vlastní matky s jejím milencem, totiž v jiných rodinách patří výhradně do třinácté komnaty dospělých, pokud už vůbec zaznějí.
Ale kupodivu děti ze snímku Evy Tomanové nazvaného Začít znovu, jehož premiéru v úterý večer uvede ČT2, se zdají být rozumné a odolné – nebo si už prostě zvykly.
Osud hrdinky jako by vypadl z melodramatu, jenže tolik pohrom najednou by si nedovolil ani scenárista nejkřiklavějších telenovel. Žena je rozvedená, HIV pozitivní, bez práce, pečuje o své dvě děti a třetí čeká se sňatkovým podvodníkem, kterého soud právě poslal na šest a půl roku za mříže.
Přesto ho miluje – posedle, chorobně, iracionálně, jako školačka, i když je nutno uznat, že on ji nenakazil a že jí také vyznává věčnou lásku v sentimentálních dopisech plných kýčovitých srdíček.
Což mu ovšem nebrání, aby o bývalé partnerce, která mu půjčila skoro milion, neprohlásil přezíravě: „Když byla blbá...“ Příště už by prý podváděl jen za více peněz – a kam se poděly sumy, které vylákal od důvěřivých žen dosud? „To by mě taky zajímalo.“
Na pohled fádní muž, o němž jedna z jeho obětí tvrdí „byl hodně dobrej v sexu“, a žena bojující vedle vlastní nadváhy, chudoby a nemoci i s jeho dluhy; to je nevšední romance s dramatickým vývojem a nanejvýš překvapivým vyústěním.
Neméně překvapivé však je, že oba vůbec svolili k natáčení, vystavují se totiž nejen kritickému pohledu diváků, ale zpětně také zmíněných dětí, vystupujících dospěleji než jejich matka. „Třicetkrát jste se rozešli,“ tlumí její nadšení skeptická starší dcera, mladší syn se zase musí smířit s tím, že cukrovinky, které měl dostat za vysvědčení, putují v balíku do vězení.
Miminko narozené císařským řezem s sebou pak žena vláčí na návštěvy tatínka za mřížemi – dá se to pochopit? Zaslepenost citu, probouzení pochybností i touha po vzájemnosti se v časosběrném materiálu nashromáždily postupně, ve filmovém tvaru se však dočkaly stavby srovnatelné s hraným projektem.
Začít znovuRežie Eva Tomanová, Česká televize 2020 |
Jednotlivá tajemství se odhalují spíš podle autorského záměru než časové posloupnosti a leckdy nad veškerá slova vypovídají situace, třeba batole sledující maminku vysedávající u vína nebo výrazy tváří vězeňských dozorců, nedobrovolných svědků partnerských hádek.
Neboť sebeklam na obou stranách se postupně drolí pod tíhou reality – a což teprve, když muž po podmíněném propuštění trvá na společné domácnosti. Může to vyjít? Po filmu Začít znovu panuje podobný pocit jako u kronik Heleny Třeštíkové: každá pointa je jen dočasná, chceme vědět, co bylo dál.
