Bylo by záhodno završit sérii už proto, aby nestačila rozbřednout, nehledě na to, že po zhlédnutí posledního dílu čtvrté řady na Netflixu už divák potřebuje vědět, jak to s Danielem LaRussem, Johnnym Lawrencem, Terry Silverem a jejich svěřenci dopadne. Na defnitivní konec si ale nejspíš ještě počkáme, tvůrci se nechali slyšet, že po potvrzené páté řadě nejspíš přijde ještě šestá.
Zatím se daří poměrně vysoko nastavenou laťku udržet. I čtvrtá řada má švih, nostalgické kouzlo a návykovou chytlavost. Nové postavy zapouští do děje bez výraznějších švů, snad jen přerod Terryho Silvera ze zenově vyklidněného boháče v zuřícího býka, z jehož tréninkových metod je na rozpacích i samotný John Kreese, je poněkud účelový. Mezi ním a Kreesem to ale ukázkově vře a drtivé finále je poháněné především jejich vzájemnou třaskavou chemií, čili to vůbec nevadí.
Vztah Kreesea a Silvera, stejně jako Lawrence a LaRussa, jakož i dalších postav je ostatně důvodem, proč je Cobra Kai tak úspěšný a milovaný. Neustálé přelévání sympatií od jednoho k druhému, věrohodně vykreslené postavy, z nichž každá důležitá má svůj vlastní vývojový oblouk, viz například Jestřába.
Tvůrci necpou nikoho do popředí, nenutí nás, komu fandit. Cítíme, že slušňák Daniel LaRusso to bere za správný konec, ale se svým neustálým oháněním se tím, co kdy řekl a udělal nedotknutelný pan Miyagi, je už chvílemi otravný.
Johnny Lawrence je socka, loser v džísce s lahváčem u rtu, beznadějně zašprajcovaný v 80. letech. Cítíme k němu stejnou náklonnost jako k mnoha rvačkami zocelenému toulavému kocourovi, který se nám bezelstně tře o nohy. A světe, div se, drobet soucitu v posledním dílu čtvrté řady člověk chtě nechtě vyškrábne i pro arcilotra Kreese.
Dalším důležitým pojivem seriálu je nostalgie – odehrává se samozřejmě v současnosti, ale vypadá, jako by se zatoulal z 80. let. Obraz je zářivě slunný, z reproduktorů znějí dobové glamrockové kapely jako Poison, Twisted Sister, REO Speedwagon.
Zároveň ale Cobra Kai tuhle dobu relativizuje, nahlíží na ni s ironickým odstupem. A co je nejdůležitější a v čem především tkví důvod jeho obliby – emoce. Ty nejdůležitější souboje se neodehrávají na turnajích či během pouličních střetů, ale v srdcích a myslích hlavních hrdinů.
