Jsme v Americe těsně před občanskou válkou. Jednu z nejkontroverznějších tamních historických epoch líčí Tarantino v Nespoutaném Djangovi brutálně a bez servítků. Walz zde hraje zubaře dr. Kinga Schultze, muže s dlouhými licousy a prošedivělými vlasy. Ale k rozhovoru přišel ostříhaný takřka dohola a na tváři měl jen několikadenní strnisko.
Jak jste navázal s Tarantinem na předcházející úspěšnou spolupráci?
Bylo fantastické vidět, jak se vyvíjí a mění jednoduchý nápad do plnohodnotného příběhu. Byl jsem u toho od chvíle, kdy si Tarantino studoval historii spaghetti westernů. Občas jsem mu předčítal při psaní scénář. Chodil jsem k němu domů, u stolu jsem si dal před sebe stránky a předehrával je. Díval se na mě. Byl to nádherný rituál. Jsem mu ohromně zavázaný, nejenom proto, že mi dovolil podílet se na tvorbě. Byl jsem na začátku příběhu, při jeho vývoji i při aktivním vytváření.
Christoph Waltz a Jamie Foxx ve filmu Nespoutaný Django
Jste ročník 1956. Prožíval jste spaghetti westerny?
Jejich největší sláva se datuje do šedesátých a sedmdesátých let. Jméno Django bylo pro nás v Rakousku zcela běžné. Nemuselo k tomu patřit zrovna jméno Franco Nero, ale v německých verzích bylo hlavním titulkem všech kovbojek. Každý díky tomu věděl, o jaký žánr jde. Byly mi samozřejmě i geograficky bližší než skutečné kovbojky z amerického západu, dával jsem jim přednost možná i kvůli tomu, že jsem vyrůstal blízko železné opony.
A líbilo se vám jezdit na koni?
Odborníci mě to začali učit měsíce předtím, než se postavily kamery. Líbilo se mi, že když udělám správnou věc, kůň mi porozumí. A pokud ne, znamená to, že jsem se s ním dobře nedomluvil.
Jaký je Tarantino režisér?
Nezlobte se, tohle je velice specifická otázka. Je zde Quentin jako scenárista, režisér a můj kamarád. Populární kulturní ikona, soukromá osobnost a má řadu dalších podob. Jiný je při natáčení v pondělí, v úterý a na konci týdne. Filmařina je živá bestie. A příprava na ni spočívá v tom, jak ji spoutat.
A co samotné natáčení?
Neexistuje jednoduchý záběr. Tarantino má o tom vlastní představu. Pokud se nedá napoprvé natočit, neustoupí a nezmění scénu na lehčí záběr. Nezajímá ho natáčet různé verze, čím se dnes jistí řada jiných režisérů, aby našli tu nejpopulárnější. Sám to nenávidím a je to jedna z věcí, ve kterých se shodujeme.
V čem je váš vztah speciální?
Možná v tom, že chápu přirozenost té bestie jako on. Navíc mu nikdy nedoporučuji něco, co by z mého hlediska mohlo být zajímavější. Uvědomuji si, že to je jeho tvorba a nádherná představivost a já s tím musím žít a nezasahovat mu do ní. Není to jen z respektu k tomu, co dokázal, ale i k tomu, co vyžaduje.
Ve filmu se mluví i německy. To kvůli vám?
Ne, neměl jsem s tím nic společného. Jestli se ve scénáři nacházel nějaký německý prvek, jen jsem ho potvrdil. Samozřejmě jsem pomáhal s přízvukem Kerry Washingtonové, která hraje Broomhildu, protože si přála znít perfektně. Bohužel jsem s ní neměl tolik scén, kolik bych si přál, protože je skutečně talentovaná, krásná a chytrá. Několikrát jsme zkoušeli záběr, kdy spolu hovoříme německy. Ještě jsem cítil, že to není ono, ale nechodil jsem za Tarantinem a neříkal mu, že to nestačí. Snažil jsem se tomu porozumět jako herec. Takže když konečně došlo na natáčení, scénu jsme zahráli napoprvé, vše najednou rozkvetlo. Jako v těch čínských kouzelných zahrádkách, které jsou vytvořeny jen z papírových proužků, které se pokropí vodou a jako mávnutím kouzelného proutku se promění v nádherný sad.
Christoph Walz ve filmu Django Unchained
Změnil se váš život potom, co jste dostal Oscara?
Nevím, snad ano. Ale v duchu si nemyslím, že by to mělo mít na výběr rolí v mém případě vliv.
Pokud máte možnost výběru, dáváte přednost žánru, nebo režisérům?
Jde o kombinaci řady prvků. Zajímá mě především příběh, lidé, s kterými budu spolupracovat a kterým věnuji rok života. Důležitá je i postava, kterou mám hrát, a to, kde se bude filmovat. Nevím, jestli si přeju navštívit Bulharsko, ale když se bude natáčet na pobřeží Černého moře, zvážím to.
Skutečně byste se obětoval?
Pokud natáčíte film, o nic jiného nejde. Váš život po tu dobu skončil. Musíte ho za sebou ponechat podobně jako loveckou kabinu, z které jste chodil s kamarády lovit zvěř. Někdy to je jednodušší a přímočařejší. Pokud se při lovu nestrefíte, dostanete další možnost, nebo vás zvíře zabije. U filmu druhou možnost až na výjimky nedostanete.
Mohl byste říct něco o Tarantinově soukromí?
Připadá mi velice neseriózní mluvit o někom jiném. Snad jen to, že je neskutečně citlivý. Má kolem sebe antény, jejichž vysílání si uvědomíte až potom, co on už dávno reagoval. Občas důsledně vyžaduje postup podle scénáře, jindy improvizuje, ale nikdy necítíte, že jste se objevil uprostřed chaosu. Vždy jde o smysl a atmosféru toho, co potřebuje k realizaci filmu. Je skutečným režisérem v pravém slova smyslu a podobně i scenáristou.
Hovoříme spolu krátce po masakru na základní škole v connecticutském městě Newtown. Jaký máte jako Evropan názor na vlastnění zbraní?
Nerozumím tomu, proč tady není jejich kontrola. V Evropě to docela funguje. Že je to ústavní právo? To bylo napsáno v 19. století. Co je život člověka? Něco, co se dá nahradit? Zabijáckým scénám ve filmech se vyhýbám a nechci o tom ani diskutovat. Chápu, proč je krev v Quentinových filmech červenější než ve skutečnosti. Estetický pocit z masakrů, které režíruje, neglorifikuje násilí. Myslím, že je především odstrašující.
Změní Nespoutaný Django představy amerických diváků o rasových problémech?
Nemám tušení, protože nevím, do jaké míry jsou předsudky v téhle společnosti zakořeněny. Můžu se o tom jen něco domnívat. Takže svým způsobem mohu pohodlně odpovědět, že nevím, protože je mi to jedno. V mém myšlení rasový problém neexistuje a tak se mi to líbí.
