RECENZE: Padesát tisíc lidí jde po vodě. Pravda, která má napětí i vtip

Možná nejnapínavější podívanou v současné nabídce kin přináší paradoxně dokument. Pod názvem Christo: Chůze po vodě sleduje vznik unikátního projektu a srší energií.

Do světových dějin umění vstoupil bulharský rodák Christo jako „ten, kdo obléká monumenty“, od budov až po mosty. Pařížský Vítězný oblouk už zahalit nestihl, zemřel letos v květnu, ale plovoucí mola spojující břeh a ostrov italského jezera Iseo ještě vytvořil. Třebaže, jak sleduje reportážně pojatý snímek, vztekle ječel střídavě Bože moj! a Mamma mia!, spolupracovníkům nadával do pitomců a úředníkům do šílenců, po pádu v holínkách měl obličej samou náplast a věčně vedl válku s počítači: „To jsou ty vaše přístroje, nikdy nefungují, dejte mi papír a tužku.“

Napohled kutilský stařík, ovšem Christo kutil v obřích rozměrech – mola poskládaná jako puzzle měřila tři kilometry. A v každé druhé větě, ať vede spor o lana, potahovou látku, nebo o počasí, opakuje: „Bude to po mém, tak, jak chci já.“

Nezdolnost, živelnost a umanutost protagonisty tvoří z dokumentu dobrodružnou, místy dokonce akční komedii, v níž nechybějí vrtulníky, potápěči, bouře. Tím spíše, že se svědectví obejde bez komentářů, soudů, vysvětlivek; někdy Christo hýří vtipem, jindy je na zabití, ale naštěstí tu zcela chybějí obvyklé mluvící hlavy shrnující jeho život, dílo, zásluhy. Ani sám aktér, vítaný fanoušky jako rocková hvězda, neudílí moudra, nanejvýš dětem vyloží, že „umění je vášeň a nedělá se od devíti do pěti“.

Christo: Chůze po vodě

70 %

Itálie / USA / Německo / Spojené arabské emiráty, 2018, 105 min

Režie: Andrey Paounov

Projekt sám je pastvou pro oči, respektive pro kameru, látka vzdutá vichřicí a zmáčená vlnami vyzařuje za noci divokou, bezmála přízračnou krásu. Druhý bonus představuje zcela věcná obchodní zdatnost muže, který komolí jména sponzorům, odkroutí si povinné úsměvy na večírku snobů, ale jinak své nápady financuje z prodeje vlastních děl. Téměř kramářské dohadování shrne jeden z kupců: „Bulhaři a Italové, to je beznadějné, vždycky vyhrají.“

Třetí přídavek přijde nečekaně, protože teprve po slavnostním otevření začne to pravé drama: davy návštěvníků nikdo nereguluje, místo povolených deseti tisíc si pocit chůze po vodě dopřává naráz pětinásobek, hrozí neštěstí, ztratí se dítě... Zkrátka thriller skoro až do zábavného konce s balením kufrů.

Sevřenou čistotu snímku trochu pokazí pouze dovětek z arabské pouště, kde Christo připravuje další projekt; to už by byl jiný příběh.