Bude tam slunce, moře, písek, kamarádky, šeptá mazlivě synovi matka neboli vynikající Anna Geislerová, dokonale civilní, nepřikrášlená, nestylizovaná, ale hlavně k smrti unavená.
Vyčerpání se dá vyčíst z každého jejího pohledu i pohybů, takže Karavan se díkybohu nemusí zdržovat banálními vysvětlivkami, že nejspíše s postiženým dítětem zůstala sama a že v období puberty už ho těžko zvládá.
Trefně, přitom bez doslovností popisuje úděl, kdy dospělý musí být kvůli dítěti neustále ve střehu, kdy zoufale touží po vlastním vysvobození a současně si připadá provinile.
