Nikdo nenatočí schválně špatný film. Režiséři to opakují jako jeden muž a není důvod jim nevěřit. Ale když to trvá tři měsíce a začíná to už připomínat epidemii, divák se musí ptát, kde se tedy vzala záplava průměrných a podprůměrných českých novinek, z nichž jako osamělé majáky naděje ční jen Václav nebo Občan Havel.
Diváků v sále: nula
Nákazu odstartovalo nenápadné datum 8. listopadu 2007. Tehdy vstoupila do kin hodně nepovedená fraška Poslední plavky, již nezachránil ani Petr Čtvrtníček v hlavní roli, a národ namlsaný Vratnými lahvemi se zděsil. „Český film definitivně dopadl na dno,“ psali kritici-optimisté.
Skeptičtí realisté si nechávali rezervu s vědomím, že Poslední plavky mohou být pouze prvním předvojem temna. A nemýlili se. Vzápětí přišel další úder jménem Crash Road, úder o to horší, že předstíral komedii poetickou a na rozdíl od Posledních plavek nešlo o režijní prvotinu.
Po Novém roce to pokračovalo. Vesnická veselohra Svatba na bitevním poli působila, jako by ji točili v poklusu na první dobrou klapku. Thriller Na vlastní nebezpečí věnoval neskutečnou energii, odvahu a technickou zručnost na slabou historku, jakou by zkušený dramaturg nepustil do výroby. A nejnověji se řítí do kin dobře myšlená, leč těžko popsatelná „divočina“ O život.
Fanoušci na internetu už některé filmy ani neznámkují, namísto procentních bodů rovnou píší - Odpad. A diváci? Na rekordy to zatím nevypadá. Ostatně už loni se pořádně rozevřely nůžky mezi vítězi v čele s Vratnými lahvemi, na něž přišlo do kin více než 1,2 milionu lidí, a snímky z konce žebříčku. Pořadí 22 českých novinek uzavírá Movie, experimentální film Iva Trajkova o zkrachovalém, lež nezdolném režisérovi.
Málokdo o snímku může podat přímé svědectví: podle Unie filmových distributorů putoval v jediné kopii, měl celkem dvaadvacet představení, nasbíral 213 diváků a utržil 9 268 korun českých. Dokonce se prý zasloužil o historický unikát: v pražské Lucerně stáhli Movie z programu po první projekci, jejíž návštěvnost byla nula. „Opravdu nepřišel ani jeden divák, to se nám tu nikdy nestalo,“ líčí vedoucí kina Bedřich Němec.
Kdekdo chce být Svěrák
Nízkou návštěvnost měly i dokumenty, byť mezi nimi byly skvosty jako Ztracená dovolená, jenže vesměs dostaly k dispozici jen pár kopií. Z tohoto úhlu pohledu se dá za největší propadák roku označit Crash Road, neboť kopií měl osmadvacet, představení přes devět set - a diváků z nich vzešlo rovných 5 721. Paradoxně jde o film, který propadl v kinech, u kritiků aspiruje na anticenu Plyšový lev, a přitom jej podpořil státní fond kinematografie.
Jistě, na počátku projektu si nikdo nepřipouští, že by nemusel uspět. Naopak každý se zhlíží v příkladu tvůrce „milionářských“ filmů Jana Svěráka. Kdekdo by ho chtěl napodobit, aniž si přizná tři základní rozdíly. Svěrák nerežíruje za každou cenu film za filmem. Nepustí do výroby nehotový scénář, dal k ledu i Vratné lahve, když nebyl s příběhem spokojen. A nezačal by točit, dokud by neměl peníze pohromadě.
Přesto právě Jan Svěrák nevidí situaci tak černě. „Jestli máme na deset špatných filmů jeden dobrý, tak stále držíme světový nadprůměr,“ míní. „Ve Státech dělají ročně na čtyři sta filmů včetně těch pro HBO, v Německu přes dvě stě. A teď mi vyjmenujte čtyřicet dobrých amerických filmů. A dvacet dobrých německých? To si fakt stojíme dobře. Prostě se nedají dělat jen dobré filmy - stejně jako není možné, aby se psala jenom dobrá hudba a jen dobré knihy,“ míní tvůrce oscarového Kolji.
V hlavní roli peníze
Obecně vzato má samozřejmě pravdu, jenže současný stav se trochu vymkl běžné škále titulů od silnějších k slabším. Ty slabé filmy jsou totiž špatné opravdu velmi křiklavě a ještě se rychle rojí v sériích. Kdo za to může? Možná už zase peníze.
Dokud peníze nebyly, filmaři si stýskali. Stýskají si nadále, protože nový zákon určující stálé pevné zdroje na tvorbu stále chybí, nicméně dočasně jej nahradily jednorázové finanční injekce, a hned se pole novinek rozšířilo.
„Bojím se, že pod tlakem peněz se půjde víc na kvantitu než na kvalitu a trh to neunese. Že by tu vzniklo třicet Amadeů, o tom pochybuju. Ale točit jen nízkorozpočtové komedie ze současnosti, to taky není cesta. Divák už chce víc žánrů na výběr, opravdovou podívanou - i proto ještě před premiérou jedné pohádky chystáme pohádku další,“ říká barrandovská producentka Helena Uldrichová.
Proč vlastně potřebuje národní kinematografie peníze? Traduje se, že čím více filmů vznikne, tím víc mezi nimi bude těch vážně dobrých. Ale zatím to v Česku vypadá spíš na jinou přímou úměru: čím více přibývá titulů, tím víc se zdá i propadáků.
Začali to distributoři. Jeden vsadil na české filmy a vyhrál, druzí se ho snaží napodobit. Všichni berou skoro všechno, co se natočí, i anekdoty bakalářského typu, které beztak na obrazovce skončí; také televize totiž zjistily, že český film táhne.
Trochu k tomu přispěl i stát. Uznal, že fond kinematografie potřebuje pomoc dříve, než mu ji stanoví novela zákona, a poslal mu loni jednorázově 100 milionů korun. Tudíž fond, který dostává také korunu z každé vstupenky a podíl z prodejů filmů natočených před rokem 1990, rozdělil mezi žadatele rekordních 220 ilionů.
Rychle, levně, na jedno použití
Letos díky takzvané diginovele zase jde do fondu třetina výnosů z dočasně obnovených reklam v České televizi. Ročně to může nést až 150 milionů, čili spolu s ostatními příjmy fondu opět kolem dvou set milionů korun.
A jak si filmaři představují ideální situaci, bude-li nový zákon schválen podle původních návrhů? Roční rozpočet celého systému by se pohyboval kolem 700 milionů korun, přičemž polovinu by měl krýt státní rozpočet a třetinu odvody kin či prodejců a půjčoven DVD. Nepřímá podpora, povinnost televizí investovat do filmů, by měla vynést dalších 400 milionů. I když se z konečné sumy podpoří festivaly, místní kina a jiné aktivity, pořád na nové filmy zbude dost.
Ale má zbýt pro všechny? To je otázka. Dávný zvyk rady fondu, jež přispívala radši menší částkou většímu počtu projektů, se odrazil právě ve snaze točit hromadně, rychle a levně filmy „na jedno použití“. Mnozí spěchají, aby rychle urvali sousto, než boom skončí. „Mrzí mě, že pak vznikají filmy, které podruhé už vidět nemůžu a nechci,“ říká Zdeněk Troška, tvůrce snímků těžících z mnohanásobných repríz.
Obranou rady fondu je změna taktiky. Nechť podpoří jen pár nejsilnějších scénářů skutečně výraznou částkou, až polovinou rozpočtu, a ostatním řekne: Máte smůlu, hledejte jinde. To je však nepopulární krok v malé zemi, kde se všichni znají.
Kdo to napíše?
Nicméně představme si, že je peněz dost na třicet filmů ročně. Kdo napíše třicet scénářů? Existuje pár spolehlivých autorů, leč Petr Jarchovský píše pro Jana Hřebejka a Ondřeje Trojana, Alice Nellis převážně pro sebe, Zdeněk Svěrák pro syna. A nový talent Marek Epstein je na roztrhání; jen v současné době pracuje s režiséry Jiřím Vejdělkem, Jiřím Strachem či Davidem Ondříčkem a hned dvě jeho látky pronikly do užšího výběru scenáristické soutěže Sazky.
V její porotě zasedal režisér Jiří Svoboda - i proto, jak přiznal na rovinu, aby objevil nový okruh látek pro sebe. „Byl jsem příjemně překvapen, kolik zajímavých příběhů i způsobů vyprávění se tam sešlo, tři z nich bych klidně točil. Převažují látky ze současnosti, ale nechybějí už ani sci-fiči historické příběhy,“ vypráví Svoboda.
Jenže je tu paradox: za pět let Sazka odměnila patnáct scénářů, v Česku se však zfilmovaly pouze dva z nich. Místo oceněných kvalitních látek se točí „rychlokvašky“ - proč? „Nevím, asi by to chtělo větší napojení na producenty. Ocení se solitéry a tím to mnohdy končí. A některé jsou výrobně nákladné, ač nádherné,“ zmiňuje Svoboda příběh siamských dvojčat od Daniely Fischerové, pro nějž už Barrandov shání partnery i režiséra v zahraničí. „Dobrý scénář nebývá příliš levný, ale věřím, že i takové filmy se začnou točit,“ doufá též zakladatel Českého lva Petr Vachler.
Bude tlačenice
Jenže zatím režiséři typu Filipa Renče nebo Karla Janáka, kteří točit chtějí a umějí, doplácejí na to, že nemají profesionální scénáře. Hlavně v televizích se rozmáhá ledabylost: text, který by se měl dál přepisovat, dají do výroby s dovětkem „on už to režisér nějak dodělá“. Ale to není režisérova práce, nemluvě o tom, že asi těžko „to dodělá“ Renč při náročném vzniku akčního thrilleru na divoké horské řece nebo Janák, když má už na place připisovat scénky pro product placement - sponzorské výrobky.
Ty tvoří další kletbu českých filmů. Z dobrých děl nečouhají, k legendám typu Jamese Bonda dokonce patří: drží styl, agent 007 nemůže zničehonic vyměnit martini za tuzemák. Ale ze špatných děl trčí product placement o to víc, že jen osvícení sponzoři se spokojí se jménem firmy v titulcích. „V nadsázce to vypadá tak, že přijdete s dětským filmem jednat do pivovaru, ale oni chtějí v každém záběru plechovku,“ říkává šéf Barrandova Vladimír Kuba.
Kdo ještě za soumrak filmového řemesla může? „Absolutní absence dramaturgie, ta prakticky neexistuje,“ tvrdí nejen Troška. Sice by schopnosti dramaturga měl mít i producent, ale v Česku si říkají producenti i lidé, kteří si z rozpočtu vezmou „svůj“ díl předem. Pak jim na výsledku nemusí nijak záležet.
Když se spojí všechny letité neduhy s překotností, s níž se dnes točí, nepřestanou diváci na české filmy chodit? I proto, že hrozí tlačenice. Únor i březen mají po třech českých premiérách, duben a květen po dvou, v červnu jsou zase tři, v září čtyři a říjen hlásí dokonce sedm! Podobná úroda se rýsuje na rok 2009.
Zatím fanoušci na filmových serverech zděšeně píší - Další dno. Další na straně temna. Proč, bože?! Proč?? Ale existuje i horší varianta, již znají mnohé země Evropy. Díky dotacím vzniknou desítky filmů ročně, ale do kin nedojdou: nikdo je nechce vidět.
