Ivan Trojan a Sebastian Koch k filmu Ve stínu

Ivan Trojan a Sebastian Koch k filmu Ve stínu | foto: Falcon

Kolik filmů má (na) cenu? Jedna událost, jedna radost, tři poloobjevy

  • 0
Slavnostním večerem Cen české filmové kritiky v pražské Arše začne v sobotu večer sezóna filmařských poct. Vedle kritiků udělí Filmový a televizní svaz své tradiční Trilobity, za týden pak vyhlásí své nominace Český lev, jenž si vítěze schová až na 2. března, mistry obrazu vyznamená Asociace českých kameramanů, Ceny Jaromila Jireše oznámí na Febiofestu Asociace režisérů a scenáristů. Máme na tolik poct vůbec dost filmů?

Početně ano. Třicet hraných děl a patnáct dokumentů, dohromady pětačtyřicet celovečerních novinek, které loni vstoupily do kin, činí z Česka filmařskou velmoc. Nicméně jen hrstka premiér stála za řeč a divákům za pozornost.

Ceny kritiky

Večer uvádí Anna Geislerová, v přenosu ČT 2 od 21:00 předají trofeje hereckým kolegům Jana Štěpánková, Vladimír Javorský či Vojta Kotek.

Zrodila se jedna mimořádná událost, historická detektivka Davida Ondříčka Ve stínu, na niž se navzdory tísnivému tématu z 50. let vypravilo bezmála dvě stě tisíc lidí.
Zrodila se jedna čistá radost, komedie Okresní přebor - Poslední zápas Pepika Hnátka, která se opřela o fanoušky předchozího televizního seriálu z prostředí venkovského fotbalu; přišlo na ni čtyři sta tisíc diváků.

A zrodily se, alespoň podle nominací kritiků, tři objevy českého filmového roku. I když objevy s jistými otazníky, neboť dvě jména patří cizincům a třetí zase už dávno nespadá mezi začátečníky.

Objevy? Dejme tomu

Iveta Grófová je Slovenka, narodila se v Trenčíně, studovala v Bratislavě a její debut, sociální drama Až do města Aš, vznikl v slovensko-české koprodukci. Část kritiky ho opěvuje, ovšem fanoušci v internetovém hodnocení zas  tak moc nadšení nejsou a diváci vyřkli ortel jednoznačný: do kin jich přišlo na stovku projekcí šestnáct set, v průměru šestnáct lidí v sále.

Originálnější příběh přinesl ve svém absolventském díle Příliš mladá noc slovinský posluchač pražské FAMU Olmo Omerzu; pronikl s ním dokonce na Berlinale a neméně slibně vypadá jeho chystaný Rodinný film, plánovaný v koprodukci s Francií, se Slovinskem, Chorvatskem a Slovenskem. Tedy příslib spíš pro Evropu.

A konečně David Vondráček sice natočil opravdu objevný dokument Láska v hrobě, ale rozhodně nejde o žádný blesk z čistého nebe; už dávno pracoval pro Febio i pro ČT a ceny sbíral i za své minulé práce, například za snímek Zabíjení po česku.

O průmyslu není řeč

Mimochodem dokumenty tvoří zvláštní kapitolu každoročních úvah, zda na filmová měřítka dosahují a jestli má vůbec cenu promítat je v kinech. Některé jistě, ale většině z nich by obrazovka úplně stačila. Bez kinodistribuce však nedosáhnou na podporu ze státního fondu kinematografie, takže končí v začarovaném kruhu, sice s nálepkou "pravého filmu", ale na okraji zájmu. Zatímco v televizi by je viděly i statisíce lidí, v kině třeba Tajemství podzemní továrny v Chebu našlo tisíc zájemců nebo Rok konopí dva tisíce.

Na druhé straně ty nejlepší dokumenty zalepují díry v chatrné hrané tvorbě, v níž zase přibývá snímků, které vznikají mimo profesionální půdu. Kina je však hrají, čili je podle pravidel musí vzít do úvahy i lidé rozhodující o cenách, od kritiků po členy filmové akademie udílející České lvy. Ale co si mají počít třeba s Příběhem z periférie, nadšeneckým klipem party kamarádů ze Slovácka, který za půl roku nasbíral 786 platících diváků? Nebo s účelovým pásmem školních povídek posluchačů FAMU Praho, má lásko, jehož návštěvnost činila 642 lidí? Což čistě jen pro názornost obnáší asi padesát tisíc korun na vstupném, takže o filmovém "průmyslu" se tu dá těžko mluvit; spíš o příštipkaření.

Hubené finále

Počet diváků samozřejmě nemůže sloužit jako ukazatel kvality, pouze dokládá, že filmoví kritici otráveným divákům často rozumějí. Proč mají jedni i druzí ztrácet čas už se třetím dílem Bastardů, vrcholnou směsí neumětelství, vulgarity a kuchyňského rasismu? Proč se mají zabývat lacinou mystifikací s hlučnou kampaní Můj vysvlečenej deník? A na druhou stranu, jak má kritik opakovaně zklamávané publikum přesvědčit, že třeba Don’t stop nebo Posel za vidění přece jen stojí? Marnost nad marnost; taky je nepřesvědčil.

Naštěstí kritika drží v každé kategorii jen po třech nominacích, na rozdíl od pěti v Českém lvu, o devíti oscarových adeptech v hlavní kategorii nemluvě. Z třicítky hraných filmů tak mimo objevu roku dostalo ve finále šanci jen sedm titulů: Ve stínu, Čtyři slunce, Okresní přebor, Odpad město smrt, Posel, Polski film, Vrásky z lásky. Z patnácti dokumentů pak Láska v hrobě, Dva nula, Soukromý vesmír.
Víc jich skutečně na cenu nemá. Spíše ještě méně.