Ovšem Česko, stejně jako Lotyšsko, kde Manskij nyní žije, jsou pouze koproducenty, snímek vznikal na Ukrajině, v režisérově rodném Lvově. Tedy daleko od frontových linií války s ruskými agresory, přesto na výbušnosti nešetří.
Časosběrný portrét města vznikal přes rok, od léta do léta, a všímá si především dvou motivů. Předně tamního armádního orchestru, který má omezený repertoár: hraje totiž vesměs k vojenským pohřbům; i několikrát denně.
Druhý prvek představuje hřbitov, kde hroby hloubí bagr. Ručně to tři zaměstnanci už nestíhají a místa taktéž ubývá. Původní rakouské hroby musely za druhé světové války ustoupit novým mrtvým a teď se exhumace opakuje: „Jedny vykopávají, druhé zakopávají,“ líčí hrobník.
A mezi oběma body leží město, které zdánlivě žije jako každé jiné: kropí se ulice, cinkají tramvaje, otvírají kavárny, holubi zobou rýži, kterou svatebčané házejí novomanželům pro štěstí, a mezi turisty se proplétá snědá žebračka.
Jenom je tu víc invalidů, v tiskárně chystají další seznamy padlých, které vyvěšují na zastávkách, manželky, matky i děti přebírají za muže posmrtná vyznamenání, a kdykoli vyrazí smuteční průvod, lidé kolem cesty tiše poklekají.
Se stejnou samozřejmostí, s jakou se z divadla přesouvají do krytu, když zazní sirény varující před náletem, a s jakou pak včetně školáků odklízejí trosky. Obejmou se, ale: „Už bych šla zametat.“ Že k nim právě letí dalších šest raket? „Třeba nedoletí.“
Lidé si prý zvyknou na všechno, nicméně tady přijímají realitu věcně, nikoli rezignovaně. Rodí se děti, slaví Vánoce, sbírají peníze pro armádu – a zase pohřbívá, za deště, ve sněhu, v mrazu i slunci. Zábavu obstará Putinova figurína na šibenici či jeho tvář na terči. „Pojďte si na něj vystřelit, je to skvělé proti stresu,“ láká provozovatel pouťové atrakce.
Prozaický tón zní i v debatách, ať se vypráví o raněném vojákovi, jenž „naštěstí měl americkou značkovou přilbu, v naší by nepřežil“, nebo se filozofuje, že „Ukrajina nebyla nikdy úplně nezávislá, lidi sloužili Rusům za ropu, plyn, dolary“.
Školáci oslaví poslední zvonění a jde se zase na pohřeb, kde vojáci vzdávající čest mají stejně mladičké tváře. Do údivu, jak věcně tu přijímají, že život musí jít dál, zaklel Čas do zásahu svědectví o lidské nezdolnosti. Až na ty hroby, hroby, hroby.
