Marná lásky snaha je další, tentokrát muzikálovou variací na Shakespeara. U vás nekončí klasikové v povinné školní četbě?
T. S. - Právě v poslední době kult Williama Shakespeara ožívá díky filmům, od Branaghových přepisů po Zamilovaného Shakespeara...
N. E. - ... taky se líbila moderní verze Romea a Julie.
Nicméně zrovna lehké, muzikálové pojetí hry Marná lásky snaha provázejí kritické hlasy o nedůstojném znevažování velikána...
T. S. - Je pravda, že v Anglii existuje skupina tradicionalistů, kteří si přejí výhradně věrné, pietní adaptace Shakespeara, kritizují zejména jednu divadelní scénu, která Shakespearovy hry inscenuje vždy v překvapivém, originálním obalu - nechtějí vidět, že právě tou původností udržují mrtvého klasika naživu.
N. E. - Souhlasím, a to se právě stalo Branaghovi v tomhle filmu - učinil Shakespeara tak srozumitelným a přitažlivým, že to podle některých podezíravých lidí prostě ani nemůže být v pořádku.
Oba máte také hollywoodskou zkušenost. Existuje rozdíl mezi britským a americkým herectvím, nebo je to jen mýtus?
T. S. - Spíš mýtus, rozhoduje individualita. Ovšem v Británii může být herec dobrý, aniž by byl slavný, kdežto ve Státech má jen dvě krajní možnosti: buď je na špici, nebo jako by neexistoval.
N. E. - Taky navenek se herci chovají jinak. Britové se tváří, jako by jim na té práci ani nezáleželo a že jim stačí jít před kameru na poslední chvíli, Američané naopak předvádějí, jak moc vážně to berou, ale ve skutečnosti, "uvnitř", jsme stejní.
Ani jiný mýtus, filmařská řevnivost mezi Evropou a Hollywoodem, se vás, Britů, asi netýká - sdílíte přece společný jazyk...
T. S. - Ona se ta řevnivost příliš generalizuje, vždyť svět se nedělí jen na vysokorozpočtové studiové projekty v Americe a evropskou touhu po umělečtějším výrazu. I umělecký film je třeba prodávat, a takové vznikají i na americké nezávislé scéně. Pokud jde o angličtinu, v tom máme samozřejmě výhodu, protože hlavně Američané, ale ani Britové nemají v lásce titulky. Ovšem jedna odlišnost mě napadá. Britské filmy nemají tolik happy endů. Horší je, když točí Britové v Americe a podléhají tomu, co je tam populární - střídají viktoriánské látky a odvozeniny Tarantina.
Jednu specialitu jste vynechal - nebo jí britský humor není?
T. S. - Ale ovšem, já si dokonce myslím, že náš humor má kořeny právě v přísné, konzervativní viktoriánské době, nesené ve jménu rozšiřování impéria a britské nadřazenosti. A tuhle sešněrovanou éru začali lidé zesměšňovat, šťourali a popichovali, což klidně mohli, protože za legraci v Británii nikdy nikoho nepověsili.
N. E. - Třeba satirický časopis Punch rýpe do režimu už čtyři sta let, ale chytře, takže ho snad ani nemohli zakázat...
T. S. - ... už v osmnáctém století tam tiskli karikatury královské rodiny včetně otylého prince, co vypadal jak nafouklé zvíře. A nikomu tu nevadilo, i královna Alžběta měla pro žert a ironii slabost, proto taky milovala Shakespeara.
Za smích se nikdy netrestalo - víte vůbec, v jak šťastné zemi žijete?
T. S. - To si pište, že vím. Každé ráno děkuji Pánubohu, nikdy nepřestanu být vděčný za to, že jsem se narodil v Anglii.
 Natascha McElhoneová a Timothy Spall na karlovarském filmovém festivalu. |
