"To, co právě prožívám, mě ničí. Nejsem ze železa," přiznává. "Čeká se ode mě, že budu odevzdávat kvalitní práci, ale já se denně děsím, co strašlivého se o sobě zase dozvím v bulváru," říká slavná herečka.
Proč se takových nesmyslů bojíte?
Máte pravdu, jsou to nesmysly. Ale sprosté a zlé útoky, i když se nezakládají na pravdě, mě zraňují. Stokrát omílané bláboly na mě útočí ve snaze poškodit mou pověst a hlavně na mé tváři vydělat. A já už nemám čas ani sílu se bránit. Můj čas a zdraví, má existence na tomto světě jsou moje největší deviza. Je mi dvaaosmdesát let, stále se snažím poctivě pracovat a za odměnu se dočítám takové hrůzy.
Prostě to nečtěte.
To si taky říkám: nečti to. Jenže nepodepsaná špína člověka stejně dostihne. To přece není svoboda slova. Jistě, anonymy vždy byly a budou, ale dnes je strašně snadné bez podpisu ranit; a nikomu to nepomáhá. Zášť a zlobu nechápu.
Populární herečka přece musí počítat se zájmem médií.
Vím, měla bych být už zvyklá, ale na tohle nemám žaludek. Navíc ve stáří je člověk víc rozjitřený, přecitlivělý, napadá ho, jak dlouho tu ještě bude...
Počkejte, vy přemýšlíte o smrti?
Od určitého věku prostě žijete se svým nevyhnutelným odchodem. To je přirozené, já to nijak nedramatizuji. Dívám se na staré filmy, počítám, kdo z herců ještě žije, vzpomínám na přátele a kolegy, s nimiž jsem měla tu čest pracovat. Bavit, rozesmávat, dávat legraci, pohodu, radost. Tím spíše pak obtížně hledám příčiny té zloby. A je mi z toho adventně smutno.
Zkuste mi říct na konkrétním příkladu, jak vás zraňují?
Třeba jsem měla křtít knihu o Miloši Kopeckém, ale uklouzla jsem u bazénu, zranila si obratel, strašlivě to bolelo, nemohla jsem se hýbat, tak jsem se omluvila. Jen jsem požádala Janu Kopeckou, ať řekne, že jsem nastydla, aby se zas nepsalo - Tak ona má dokonce bazén! Jiří Sovák vždycky říkával: Koupím si zlatou urnu, abych závistivce štval i po smrti.
Prosím vás, bazén má přece dneska kdekdo.
Jenže mně by to neodpustili. Takže jsem na křest nepřišla a víte, co o mně napsali? Vykašlala se na Kopeckého! Já nesmím být nemocná, já se dokonce bojím být nemocná, hned se o tom píše. Nedávno jsem bourala, nic se nestalo, jen škrábnuté plechy, ale hned volal bulvár, už to věděli. Že prý jim pohotový čtenář poslal fotku z mobilu; dostal za ni tisíc korun. Povzdechla jsem si, že jsme národ udavačů, a už to vrazili do titulku. Jsem slušně vychovaná, když mi zvoní telefon, zvednu ho, ale teď už se bojím cokoli říct. Jen se podívejte, u kolika čísel mám v mobilu napsáno: Nebrat!
Myslíte, že to souvisí s vaší rolí v prezidentských volbách?
To si pište, že ano. Přitom jsem jen na přímou otázku přímo odpověděla, koho budu volit: Miloše Zemana, protože nepocházím ze zámku, ale z podzámčí. Nic víc, nic míň. Domnívala jsme se, že jsou to demokratické volby, na mítinky jsem nechodila, za prezidentovy kroky nezodpovídám, ale on za mé taky ne. Jenže teď odřu blbej blatník a už bulvár křičí: Bourala Zemanova kamarádka!
Zjevně k tomu přispělo vyznamenání, které jste dostala.
I to mi znechutili. Přestávám té negaci rozumět. Za Havla nebo Klause nikdo nezkoumal, jestli si laureáti cenu zaslouží, a já nevnímala jako újmu, že se na mě tehdy nedostalo. Ale teď pociťuju nespravedlnost: když se ohlédnu, co všechno jsem v profesi udělala, proč bych se zrovna já měla za ocenění omlouvat?
Je pravda, že jste ho přesto chtěla odmítnout?
Ano, napsala jsem panu prezidentovi, že se to bude chápat jako odměna za podporu jeho osobě, ne za mou práci. Odepsal, že je to jeho rozhodnutí, že si ocenění dávno zasloužím. Ale to není podstatné. V Americe jeden herec veřejně podpoří republikány, druhý demokraty, pak si podají rytířsky ruce a jde se dál. Ale u nás máme k demokracii hodně daleko a neumíme prohrávat.
Herečka Jiřina Bohdalová přebírá od prezidenta Miloše Zemana státní vyznamenání (28. října 2013).
Čili příště neřeknete, koho volíte?
Ne, jestli se toho za pět let dožiju, budu mlčet, už jsem se poučila. Nechci chodit s pocitem, že se za mnou někteří úkosem ohlížejí, jako bych měla díru na punčoše. Nechci mít ze svobody strach, když jsem po Listopadu bláhově věřila, že strach už nás nikdy nepotká. Chci volit jako každý jiný: bez fanfár.
A co ještě chcete?
Klid a slušnost. Úcta se nedá vyvzdorovat, mnohé vzory jsme si zničili sami. Nechci ani do politiky, nerozumím jí a už se o to ani nesnažím.
Nepovídejte, že jste vedle jedovatostí kvůli prezidentskému řádu nevyslechla i upřímná blahopřání.
Ale ano, jenže já si pamatuji, že i v době největší popularity, kdy jsem dostávala třeba deset dopisů denně, byl jeden z nich zlý. Těch devět jsem přečetla s potěšením, odložila je, a pak jsem do noci seděla nad tím desátým a dumala, proč to píše, co jsem komu udělala? V pozitivní reakci se nepatláte.
Jak v takovém rozpoložení můžete hrát?
To je věc profese, se smutky se obvykle nesvěřuji. Ale ničí mě, berou mi sílu, přemýšlím, odkud útoky míří. Přišla jsem na to, že nejspíš popuzuji tím, že ještě žiju. Že dýchám, že hraju, že jsem relativně zdravá. Ani to se u nás patrně neodpouští.
Proč se nebráníte tím nejsilnějším argumentem, osudem vašeho otce, který si 50. léta odseděl?
Protože trpěl můj táta, ne já. Já jen jako studentka musela ze dne na den živit celou rodinu a odrážet nájezdy estébáků, ale to je tátův příběh. Navíc na něj nikdy nedozrála doba. V éře uvolnění kolem roku 1968 chtěl náš osud otce a dcery zpracovat v televizi Jaroslav Dietl. Já nějakým šestým smyslem odmítla s odůvodněním, že by táta nebyl rád. A po Listopadu by mi zase bylo trapně, když každý vykřikoval, jak úpěl.
Na Štědrý den bude mít premiéru pohádka Duch nad zlato, ve které si Bohdalová zahrála.
Přijala jste nabídku pátrat po svých předcích v cyklu Tajemství rodu. Je to právě kvůli otci?
Taky. Víte, co už jsme v archivech objevili? Mimo jiné i tátovy dopisy z vězení, které nám nikdy neodeslali. Ale počkejte si, dovídám se o tátovi velice zajímavé věci. To je daleko podstatnější než ty dnešní tanečky.
Tak proč si je tak připouštíte?
Protože mám tolik popularity, že jsem zranitelná; možná i proto, že nemám po boku muže. Soudí mě dvacetiletí, kteří nic netuší o tom, co bylo a co může být. Vysypali mi popelnici, sledují mě, kam se hnu. Jakým právem? Teď napsali, že kašlu na doktory, že prý mi hrozí infarkt a alzheimer, že jsem hned po operaci kolena šla na pochod proti rakovině prsu – přitom mezi tím uběhlo půl roku. Nebo donekonečna melou, že jsem lakomá.
A jste?
Nejsem rozhazovačná. Tak mě naši vychovali, žili jsme vždy skromně a maminka mi vštěpovala zásady: nepůjčovat si, mít na pak, ušetřit se může jen na hubě. Zůstalo to ve mně, neumím být bohatá. A vlastně ani neumím být velká hvězda.
Přesto si říkám, že to vidíte moc černě. Diváci vás přece mají rádi.
To ano, jejich lásku mám, neměla bych si stěžovat. Zvláště v téhle době mi jejich přízeň pomáhá, potěší každý stisk ruky, milé slovo. Hned se nadechnu a líp se mi kráčí. Vždyť já chci jen slušně žít, udržet zbytek sil a samozřejmě hrát. V tom pořád, i ve svém věku, spatřuju svůj smysl života.
Jiřina Bohdalová si zahrála i ve vánoční pohádce Duch nad zlato:
