Z filmu Bílý bůh | foto: Artcam

RECENZE: Bílý bůh nabízí psí smečku, krvavá jatka i ryzí dotek hudby

  • 0
Kdo neustál drastické psí zápasy ve skvělém filmu Amores perros – Láska je kurva, sotva si podobnou brutalitu vychutná ve filmu maďarského favorita festivalových porot, jehož debut vyhrál v Locarnu a další díla včetně Bílého boha prošla Cannes.

Ovšem Kornél Mundruczó účinek oslabuje kazatelským sklonem k příliš okatému podobenství.

Fotogalerie

Příběh o malé hudebnici z rozpadlé rodiny, které vezmou i milovaného psa, jenž okusí nejhrubšího lidského zla a pak se mstí v čele zdivočelé smečky, je natočen bravurně, nápaditě i napínavě. Člověk by místy rád odvrátil oči, ale nad odporem vítězí zvědavost.

Jenže minutu za minutou přibývá vyděračských postupů, jejichž jediným účelem je demonstrovat obecnou tezi o bestialitě silných, která probouzí odvetu slabých. Trocha Ptáků, trocha Planety opic, ale jakkoli efektně zabírá vzpoura psích vyděděnců, čiší z ní řízená konstrukce. A finále ve stylu „uměním proti násilí“ ji pouze korunuje.

Bílý bůh

Maďarsko / Německo / Švédsko, 2014, 119 min režie: Kornél Mundruczó hrají: Zsófia Psotta, Lili Monori, Gergely Bánki, Tamás Polgár, Orsolya Tóth, Kornél Mundruczó, János Derzsi, László Gálffi
Hodnocení­: 60%

Zkrátka vyprávět s takovou účinností umí jen mistrný filmař, jehož formátu však tím spíše není hodna ta nejlacinější banalita, tedy spojenectví bezmocného dítěte s bezbranným chlupatým křížencem proti otrlému cynismu světa dospělých. Což platí i pro působivou, leč neméně přímočarou hru symbolů: na jedné straně názorná krvavá jatka, na druhé ryzí dotek hudby.

Mimochodem, ve filmu prý účinkovalo rekordních 274 psů; chce se věřit, že všichni natáčení přežili ve zdraví, protože třeba záběry dívčina čtyřnohého přítele vyhozeného na dálnici a zmateně uskakujícího mezi proudy aut patří k výjevům, které se vracejí v nočních můrách.