Ovšem Kornél Mundruczó účinek oslabuje kazatelským sklonem k příliš okatému podobenství.
Příběh o malé hudebnici z rozpadlé rodiny, které vezmou i milovaného psa, jenž okusí nejhrubšího lidského zla a pak se mstí v čele zdivočelé smečky, je natočen bravurně, nápaditě i napínavě. Člověk by místy rád odvrátil oči, ale nad odporem vítězí zvědavost.
Jenže minutu za minutou přibývá vyděračských postupů, jejichž jediným účelem je demonstrovat obecnou tezi o bestialitě silných, která probouzí odvetu slabých. Trocha Ptáků, trocha Planety opic, ale jakkoli efektně zabírá vzpoura psích vyděděnců, čiší z ní řízená konstrukce. A finále ve stylu „uměním proti násilí“ ji pouze korunuje.
Zkrátka vyprávět s takovou účinností umí jen mistrný filmař, jehož formátu však tím spíše není hodna ta nejlacinější banalita, tedy spojenectví bezmocného dítěte s bezbranným chlupatým křížencem proti otrlému cynismu světa dospělých. Což platí i pro působivou, leč neméně přímočarou hru symbolů: na jedné straně názorná krvavá jatka, na druhé ryzí dotek hudby.
Mimochodem, ve filmu prý účinkovalo rekordních 274 psů; chce se věřit, že všichni natáčení přežili ve zdraví, protože třeba záběry dívčina čtyřnohého přítele vyhozeného na dálnici a zmateně uskakujícího mezi proudy aut patří k výjevům, které se vracejí v nočních můrách.
