Zlatého medvěda pro Jafara Panahiho přebrala jeho neteř, režiséra filmu Taxi...

Zlatého medvěda pro Jafara Panahiho přebrala jeho neteř, režiséra filmu Taxi íránský režim do Berlína nepustil. | foto: Reuters

KOMENTÁŘ: Berlinale nevyhrálo jen tajné Taxi, ale hlavně zdravý rozum

  • 0
Berlinale zažilo střídání stráží. Filmový svět se učil nová jména, mnozí známí velikáni jako Terrence Malick, Werner Herzog nebo Peter Greenaway odešli z festivalu poraženi. Až na výjimky.

Dívenka, která se slzami radosti i dojetí přebírala v sobotu na pódiu filmového paláce Zlatého medvěda letošního, 65. ročníku Berlinale za íránský film Taxi, byla neteř jeho autora Jafara Panahiho, která mimochodem uplatnila ve vítězném díle i své herecké nadání.

Její strýc, slavný íránský tvůrce, si nemohl pro trofej přijet, protože mu režim zakázal cestovat a poskytovat rozhovory. Také nesmí natáčet filmy – a přece se mu s kamerou připevněnou za předním sklem vozu, v němž sám jako taxikář vozí po Teheránu zákazníky, podařilo vytvořit dokonale nezávislý, malý, ale poetický a vtipný snímek s nenápadně kritickými postřehy o realitě kolem, který mezinárodní porota v čele s Darrenem Aronofskym vybrala jako nejlepší dílo letošní berlínské soutěže.

Ke konci festivalu panovaly v kuloárech obavy, že předseda poroty, sám význačný režisér, možná podlehne kouzlu jména svého krajana Terrence Malicka, jehož napjatě očekávané nové dílo Knight of Cups sice omráčilo estetickou rafinovaností, ale nepřesvědčilo. Porotci Berlinale však osvědčili zdravý rozum a schopnost rozpoznat hodnoty, což dokazuje i rozdělení dalších cen.

Chilan Pablo Larrain si plně zasloužil Stříbrného medvěda – Velkou cenu poroty za Klub, ponuré drama, v němž s akcenty buňuelovského humoru zachycuje prostředí jakéhosi střediska, kam katolická církev posílá kněze, kteří v minulosti zhřešili pedofilií.

Mezi devatenácti soutěžními filmy se letos dobře uplatnily i jiné příspěvky z Latinské Ameriky. Stříbrného medvěda za scénář si odvezl Larrainův starší kolega a krajan Patricio Guzmán za dokument Perleťový knoflík, v němž umně propojil osudy a perzekuci původního indiánského obyvatelstva se zločiny režimu generála Pinocheta počátkem 70. let minulého století.

Z Ceny Alfreda Bauera, určené snímkům, jež přinášejí nové prvky filmové řeči, se radoval mladý Guatemalec Jayro Bustamante, autor obrazově sugestivního, téměř dokumentárního příběhu potomků někdejších mocných Mayů, dnes živořících na svazích pod sopkou Ixcanul, jež dala filmu název.

Moudře rozdělila porota Stříbrného medvěda za režii mezi rumunský film Aferim!, na němž se produkčně podílela česká firma, a polský film Tělo. Rumun Radu Jude ve svém černobílém filmu natočeném ve stylu jakési road movie na koních čerpá s nevšedním humorem z doby utváření národního charakteru v polovině 19. století. Humor nechybí ani pohledu Malgorzaty Szumowské v generačním vztahovém dramatu ze současnosti Tělo, jehož páteří jsou výborně napsané postavy a jejich interpreti.

Čas se naplnil

K obrovské radosti mezinárodní kritiky, která až do konce stavěla nejvýše na svém žebříčku britský film 45 let, se stal tento nenápadný snímek Andrewa Haigha nejúspěšnějším dílem soutěže se dvěma trofejemi. Porota totiž udělila Stříbrné medvědy za ženský i mužský herecký výkon Charlotte Ramplingové a Tomu Courtenayovi, kteří znamenitě ztělesnili manželský pár ocitající se v předvečer oslavy výročí sňatku v nečekané citové krizi.

S prázdnou však neodešel ani film německého režiséra Sebastiana Schippera Victoria, považovaný za jednoho z vážných kandidátů na nejvyšší ocenění díky působivosti příběhu přepadení banky vyprávěného v jediném záběru. Připadl mu Stříbrný medvěd za umělecký přínos spolu s filmem ruského režiséra Alexeje Germana Pod elektrickými oblaky.

Jako velcí poražení odešli letos z Berlinale nejen Terrence Malick, ale také Werner Herzog a Peter Greenaway. Zdá se, že čas tvůrců, kteří se nezapomenutelně zapsali do historie světového filmu, se postupně naplnil: jako by se všechno, s čím novým přišli třeba ještě nedávno, postupně vyčerpalo. Jejich místo v dějinách filmu jim už pochopitelně nikdo nevezme a možná někdy jindy znovu překvapí.