RECENZE: Ben Hur jede na olympiádu, Ježíš v roli fešného hypnotizéra

Nový Ben Hur není tak úděsně strašlivý, jak varují zahraniční recenze, ale pořád ještě dost špatný na to, aby si člověk investici do vstupenky rozmyslel.

Stejnojmenný román, který napsal Lew Wallace, byl poprvé zfilmován už v roce 1907 a pak roku 1925, před třinácti lety se zrodil film animovaný a nedávno televizní. Nejslavnější verze ověnčená jedenácti Oscary však pochází z roku 1959 – a právě s ní se chce poměřovat premiérový velkofilm, který režíroval kazašský rodák ve službách Hollywoodu Timur Bekmambetov.

Dát specialistovi na akční horory s béčkovou patinou do ruky historickou látku s poměrně bohatou emoční strukturou a biblickými odkazy, to rozhodně nebyl šťastný nápad.

Přinejmenším Ježíš si nezaslouží, aby připomínku jeho osudů v humpolácky kýčovitém pojetí fešného hypnotizéra provázel neplánovaný smích. Nicméně pro svůj sebevražedně vážný patos potřeboval Bekmambetov střelivo, které dodali hlavní pachatelé, scenáristi Keith R. Clarke a John Ridley.

Budiž jim odpuštěno, že mění předlohu, že místo nešťastné náhody, za niž je Ben Hur odsouzen na galeje, dosadí záměrný atentát a že svobodu si hrdina podle nich získá způsoby kouzelníka Houdiniho, nikoli záchranou života římského vojevůdce. Dokonce i ten krkolomný závěr, kde se schyluje od olympiády málem k paralympiádě, by člověk přešel užaslým pošklebkem.

Ale zásadní zrada tkví v dialogové manýře, pro niž Ben Hur a Superman jedno jsou; představují nositele ustálených frází. Postavy prkenné jako z komiksu si vyměňují obecné teze o svobodě a míru rovněž jako z komiksu, tu a tam proložené milostnými výlevy telenovel.

Ben Hur

50 %

USA, 2016, 123 min

Režie: Timur Bekmambetov

Scénář: Lew Wallace, Keith R. Clarke, John Ridley

Hrají: Jack Huston, Nazanin Boniadi, Ayelet Zurer, Sofia Black-D'Elia

Kinobox: 53 %

IMDb: 5.7

Popisná těžkopádnost se pak ze slovní výměny vznešených idejí přelévá do povšechných ilustrací bitev a bitek – neboť o filmových obrazech se tu nedá mluvit – a výsledek připomíná nekonečný seriál.

Samo sebou se Ben Hur vzkřísil hlavně kvůli slavnému dostihu čtyřspřeží v aréně, jímž se pro závod vesmírných kluzáků inspiroval i George Lucas ve Star Wars: Skryté hrozbě. A zběsilá jízda zůstává režisérovou silnější zbraní, vedle střetu vozatajů třeba v pohledu na vnitřní mechanismus galéry za námořní bitvy. Ovšem právě v klíčové scéně z arény je znát, že jí nedal vlastní choreografii, jen rafinovanost „ruční“ práce z roku 1959 nahradil brutalitou. Hlučný trikový masakr s herci, kteří nestojí za zmínku, dotáhne až k mystice zázraků – a to už se vážně nedá vydržet ani z legrace.