RECENZE: Rave a nepřenosná extáze. Beats nesou to věčné kouzlo rebelie

Píše se rok 1994, vláda vydává zákaz hudebních shromáždění „s opakujícími se údery“ a dva kluci ze skotského zapadákova poslouchají nadšeně z rádia právě muziku z černé listiny: „To je hukot!“. Historie se v milém černobílém filmu Beats prostě opakuje, každá přirozená vzpoura dospívání má svůj rytmus, i když generace rokenrolu může nad zbožněním elektronického ducduc kroutit hlavou.

Záběr ze snímku Beats | foto: Film Europe

Podstatné je, že jsou mladí, jsou dva a jejich přátelství spojuje neurčitá touha po útěku, změně, zážitku. Opatrný „slušňák“ rovnající potraviny v obchodě jako kdysi Černý Petr, kterého matka a otčím policista chtějí odvézt do lepší čtvrti za lepším životem, a „drsňák“ žijící jen s bratrem, šéfem místního gangu. Ale ve skutečnosti jsou oba stejně nevinní a stejně vykulení, třebaže nejistotu zahánějí siláckými řečičkami.

Autentickou, jímavě úsměvnou náladou připomenou Beats tuzemské snímky Všechno bude či Příliš mladá noc, které natočil Olmo Omerzu. Vždycky znovu totiž okouzluje nadčasové iniciační téma, onen okamžik, kdy se dospělí jeví nebetyčně trapní a kdy je všechno poprvé. První droga, první polibek, první jízda za volantem, první střet se zákonem. 

Trvá sice, než kamarádi najdou odvahu k činu, nicméně čekání vyplňuje přesná charakteristika odbojné komunity řízené heslem „nejlepší systém je sound system“, k níž patří svérázné slečny, tlučhubové revoluce i jejich poskoci. Přesně se tady trefuje tónina rebelie bez programu, jenom pro opojný pocit sounáležitosti, kdy se zdá vtipné omluvit se z práce vlastním úmrtím.

Beats

65 %

Velká Británie, 2019, 101 min

Režie: Brian Welsh

Scénář: Brian Welsh

Hrají: Laura Fraser, Amy Manson, Kevin Mains, Rachel Jackson, Gemma McElhinney

Dojem lehce kazí pouze trochu nadbytečná gangsterská linka připojená pro větší ohrožení, i když ve finále si významově také zahraje – podobně jako rodičovské dilema, a pak přechod do barev během hromadné extáze, což ve výjevech drogového opojení není už dávno nové. 

Hlavní zrada poté spočívá jako vždycky v tom, že nákaza společného zážitku je prostě nepřenosná, ať jde o legendární Woodstock, nebo okresní technopárty.

A ještě drobnost: k čistému dobovému tvaru si režisér Brian Welsh mohl dovětky typu „po letech“ klidně odpustit. I bez nich přece každý ví, že natolik silné pouto sdílené absolutní svobody se zrodí jenom jednou za život; než udeří dospělost. Nicméně ctitelé příslušného hudebního žánru a takzvaných rave parties si k hodnocení přidají deset procent – a budou mít pravdu.