V našem Zlíně si mistrová před odchodem do nemocnice školí zástupkyni. V indickém Batanagaru si mladík stěžuje, že přišli o fotbalové hřiště. Holandský penzista z Batadorpu líčí doby, kdy za pozdní příchod dostal pokutu i ředitel, Brazilec z města Bataypora sní o cestě do Česka, za sněhem a blondýnami.
Fotogalerie |
A zeměpisně nejbližší výspa, chorvatský městys s někdejším názvem Bata-Borovo, už zná jen ruiny továrny, ve kterých se dnešní mládež fotí a sdílí jedinou touhu: jak vypadnout z téhle díry, kde není kam jít.
Baťovská mapa současnosti zahrnuje výrobny, koželužny či prodejny v desítkách zemí světa, ovšem dokument, který natočila zlínská rodačka Karolína Zalabáková společně s Petrem Babincem, sleduje spíše dozvuky minulosti. Přesněji řečeno jakýsi poločas rozpadu. Kdyby se divák naplno ponořil do nakažlivého zmaru některých lokalit, propadl by nejspíše úžasu, že slavná značka ještě vůbec funguje.
Baťovské pobočky budované včetně měst podle jednoho modelu zanechaly stopu, která se plně míjí snad jenom s partou chorvatských teenagerů zkoušejících prorazit neumělými popovými klipy na internetu. Všude jinde stále přežívá jistý stesk, zejména stesk po pravidlech.
Poločas rozpadu
Zlínská vedoucí si postěžuje, že zaměstnankyně „zase udělaly špatně podešve“, a na jejich vytáčky reaguje: „Ne, to se neochodí!“ Jiný život asi nezná ani Holanďan, který zábavně předvádí léty vžité rituály: pracuje se od osmi hodin, v pět končí směna, doma si pohraji s dětmi a sednu na kolo, protože u Bati se dbalo na sport.
Možná nejnadšenější „baťovec“ pochází z Brazílie. Zná náš folklor včetně krojů a nadšeně básní o zdejších památkách, hradech i „vyspělých technologiích“. Navíc na dálku udržuje vztah s českou kolegyní, kterou poznal při její tamní stáži. Za starých časů by to byla krásná příležitost pro vzorovou firemní svatbu napříč kontinenty.
Batalives: Baťovské životyČesko, 2017, 75 min Režie: Karolína Zalabáková, Petr Babinec Scénář: Karolína Zalabáková Hudba: Tomáš Háček Hodnocení: 60 % |
Ne všechny položky Baťovských životů mají stejnou sílu, popravdě iluze a realita na trase Bataypora–Zlín by bohatě stačily. Ze zajímavého nápadu vyplynulo méně překvapivé sdělení, že zkrátka jiné generace si jinde už hýčkají jiné sny a bez vlastní paměti jsou odkázané na časté citace, co vyprávěla babička či děda. Nicméně ze souboru více méně exotických pohlednic vane výstižná, náladově čistá melancholie, byť bližší obrazovce než plátnu.
