Nevadilo vám se v knize takto odhalit?
Bylo to pro mne přirozené. Svým způsobem jsem cítila touhu podělit se o své víceméně neobvyklé životní zkušenosti. Nedávno jsem si u sochy Goetheho v Karlových Varech, kde jsem se zotavovala po zlé nemoci, přečetla: „Čeho jsem zde nabyl v žití, co jsem zde směl odhaliti, radosti i vědomosti, výčet vpravdě dlouhý dosti, nechť je stejným potěšením sečtělým i nezkušeným.“ Nechtěla jsem se původně v tomto směru odhalovat. Bylo to tajemství. Nakonec jsem ale napsala i o nemoci, této méně šťastné kapitole mého života. Možná čtenářům dodá tolik nezbytnou sílu a víru, že je třeba brát život a věci tak, jak přicházejí.
Příběh sahá až ke konci první světové války. Vyprávění o generacích na pozadí „velkých dějin“ teď v tuzemsku vychází často. Co vás k tomu vedlo?
Mottem, které najdete hned v úvodu knihy, je, že „Dějiny tvoří a vnímají konkrétní lidé a do jisté míry je na nich, abych na základě svého osudu vyprávěli svůj příběh“. Každá generace je vystavena nějakým život definujícím problémům a výzvám. Příběh mých rodičů i prarodičů je zasazen do bouřlivého toku českých dějin. Dnešní doba je tak intenzivní a zahlcující, že se málokdo vrací do minulosti. Ale v románu je historie poutavou a snáze představitelnou kulisou děje. Tím pádem čtenáře zaujme a třeba i inspiruje. Mohla bych říct poučí, ale poučovat nechci, chci jen naznačit souvislosti mezi příběhy postav a osudovými historickými okamžiky, které nasměrovaly jejich životy.
Bylo pro vás náročné vracet se při psaní do momentu, kdy jste se rozhodla emigrovat?
To byl jeden z nejdůležitějších momentů mého života a byl jistě velmi emocionální. Každý emigrant prožije ten moment tisíckrát znova – ve snech, ve vzpomínkách a v důsledcích tohoto závažného rozhodnutí. Dnes je asi pro lidi těžko představitelné, že za sebou zboříte celý svůj dosavadní svět. Zavíráte si tak navždy možnost návratu, ztratíte veškeré zázemí, jistoty, přátele, rodinu… Odvážit se takového kroku, k tomu musíte mít velkou odvahu, víru, touhu a naději. Já si tak představuji skok padákem – skočíte a padáte s naprostou hrůzou do neznáma. Najednou se ale nad vámi rozevře padák a plujete neomezeným blankytem svobody.
Přesto je to asi jen těžko přenositelná zkušenost.
To se opravdu musí prožít na vlastní kůži. Kromě odvahy je třeba umět se integrovat v nové společnosti, zamilovat si novou zemi, vytvořit tam domov, zázemí, najít správnou práci, přátele, založit rodinu. Pokusila jsem se napsat svůj příběh, příběh mé sestry, mého muže, ti tímto procesem všichni prošli a věřím, že nelitují jediné chvilky svého mnohdy pohnutého a dramatického života.
Je téma emigrace to, co vás spojilo s vaším mužem?
Ne, toto téma bylo pro náš romantický vztah bezpředmětné. Nás spojilo to, že jsme k sobě odjakživa patřili, podvědomě to tušili a byli uneseni tím, že jsme se konečně setkali. Byli jsme každý na jiném konci světa a přece jsme se našli. Bylo to setkání z říše kupodivů.
Vystřídala jste mnoho profesí – knihovnice, letuška, fitness instruktorka, modelka, zdravotní sestra…Co vám tato zkušenost dala?
Moc ráda se v tomto případě odvolám na Jana Nerudu, který napsal: „Vším jsem byl rád.“ Profese byly tak různorodé, že mě to dnes až udivuje. Ale všechno jsem si celkem užívala. Snažila jsem se, aby mi práce, i ta sebetěžší, přinášela potěšení. A když tomu tak nebylo, nebála jsem se ji změnit... Jinak jmenujete má zaměstnání správně, jen ta „knihovnice“ neměla s knihovnicí moc společného, byl to vlastně krycí název pro tajné zaúkolování v době studené války. I to je v knize odhaleno.
Barbara Semenov
|
Spojují si vás dnes ještě někteří s působením ve zpravodajství Československé televize?
Nevím, je to už hodně dávno. Bývalí kolegové v televizi určitě. Je o tom i jedna kapitola, kterou jsem nazvala Kufr iluzí, protože zrcadlí neblahý čas takzvané normalizace a můj tehdejší idealizovaný pohled na neveselou situaci, ve které se naše země nacházela. Je to částečně její faktické komentování a částečně románové dokreslení žánrového obrázku a tak, jak už to bývá, podobnost s některými románovými charaktery může být čistě náhodná.
Na stránkách krajanského listu, který vedete, jste v průběhu pandemie napsala, že „pohoda nás chybně naučila vymýšlet si pseudoproblémy a vzájemné propojení umožnilo paradoxně rozdvojení.“ Lepší se situace, myslíte?
Myslím, že nejsem sama, kdo si nedovede představit, jaký stav nastane, až se život vrátí do normálu. Bude to stále ten starý dobrý svět, ve kterém jsme se chovali jako rozmazlené děti? Je pravda, že vzájemné propojení, které nám umožnil pokrok doby, bylo báječné a pohodlné. Lidé západní civilizace si pak ale bůhví proč začali vymýšlet ony pseudoproblémy. Možná proto, že neměli ty skutečné. Nejsem si tak jistá, zda covid planetu spojil nebo ji pochroumal ještě víc. To ukáže čas. A spisovatelé nám o tom napíšou další knihy lidských příběhů…
