"Pro vás je to jen film, můžete ho hodnotit, jak chcete. Ale můj děda v 70. letech zmizel, nikdy se nevrátil. A já v kině nebyl schopen slova. Cítil jsem neskutečnou úzkost, ale donutil jsem se vydržet až do konce a oživit ty vzpomínky."
Opravdu není snadné vidět znovu, čím Argentina prošla. Však také okamžiky, které hraničí s dokumentem, mají největší sílu. Tichý obřad na La plaza de Mayo, hlavním náměstí v Buenos Aires, jímž denně obcházely ženy s fotografiemi pohřešovaných blízkých, si tu "zahrály" skutečné matky a babičky obětí.
Ve tvářích místních komparzistů jako by se otisklo, že jich přicházelo víc, než bylo třeba, a že se podělili o nižší honorář, jen aby mohli všichni svou přítomností vyjádřit, proč ten film považují za důležitý.
K nepoznání civilní – dokud mu to role umožňuje – je tady i Antonio Banderas, nikoli prvoplánový krasavec, uhrančivý svůdce a rozevlátý romantik, jak ho vytesal Hollywood, nýbrž obyčejný spolehlivý mužský, kterého je příjemné mít doma.
Jenže příběh mu poté, co jeho manželku v podání neselhávající Emmy Thompsonové odvleče neznámo kam policie, nadělí náhle objevenou vizionářskou schopnost: z dotyků rukou stejně postižených lidí vyčte, kam se poděli jejich blízcí. S výjimkou vlastní ženy, jejíž kruté osudy "vidí" jen v děsivých útržcích, hrdinovy vize neselhávají.
Selhávají však filmařsky. Christopher Hampton zosobňuje oscarově ceněného scenáristu, leč méně obratného režiséra, zvláště když se pokouší vnést do kombinace politického thrilleru a milostného dramatu ještě prvky snové, symbolické, málem nápodoby magického realismu.
V takových okamžicích pak "vizionáře" Banderase mění v mátožného poutníka, který při pátrání po manželčiných stopách potká zlého psa i hodné lidi, navíc se vrací ke sladkým rodinným vzpomínkám a k tomu ještě coby divadelník zvolí "boj uměním".
Hampton tak paradoxně dociluje pravého opaku. Čím více posiluje holou skutečnost ornamenty a představami, její účinek oslabuje. A naopak výjevy zdrženlivě věcné útočí umocněnou silou.
Vzdálené zvuky ran a výkřiků, které se postupně zhmotní v obrazy nahých těl na novodobých mučidlech, se zadírají do mysli, ačkoli film se v nich nevyžívá – ale právě kratičké, nevyřčené "momentky" působí pak v podvědomí nejdéle.
Podobně jako navenek poklidná, skrytě však výbušná scéna, kdy hrdina coby léčitel bolavých duší medicínou pravdy, byť té nejkrutější, odhalí mezi zástupy svých "pacientů" policejního špicla s báchorkou o zmizelé sestře.
K dobru lze režisérovi připsat rovněž metodu, v jejímž duchu minulost a současnost, realita a vize přecházejí jedno v druhé naprosto samozřejmě, bez vysvětlivek i názorných předělů.
Naopak vyústění příběhu mu čest nedělá, přestože v láskyplné světélko naděje vzdor černým vyhlídkám doufá každý divák. Už kvůli svému klidnějšímu spaní, ale hlavně kvůli těm tisícům mrtvých ve stínu jedné romance.
