Vlastně je tak trochu zázrak, že jsou Mary a Max takhle úspěšní. Vzpírají se totiž všem osvědčeným vzorcům úspěšnosti.
Tenhle film kupříkladu nemá děj. Vše, co se v něm odehrává, je v podstatě jen posílání dopisů, v nichž si australská holčička a newyorský mrzout vyměňují zážitky, postřehy a nápady. Trochu při tom zestárnou, pár let o sobě nevědí, jeden čas o sobě dokonce ani vědět nechtějí, ale rozhodně neprožívají dramata, která by volala po divácké pozornosti. Přesto ji ti dva dostávají víc než dost.
Síla detailu
Čím to, že tak dobře funguje film založený na prachobyčejném dopisování? Notabene mezi animovanými (a upřímně řečeno dost ošklivými) postavičkami?
Mary a Max nejsou postavičky. Ačkoli je Adam Elliot splácal z plastelíny a vymyslel jim image, za kterou by ho oni sami nejspíš zardousili, jsou to lidé, s nimiž prožíváte jejich skromný příběh do poslední vteřiny. Díky propracovaným (a vtipným) charakteristikám o nich víme víc než o Karlu Gottovi či vlastní matce. To je první důvod.
Nápaditá hra s detaily propojená s ironickým komentářem navíc prostupuje i film jako celek. Světy, v nichž žijí Mary a Max, budeme schopni popsat tisíckrát líp než svůj vlastní. Co záběr, to hravá drobnost, v obrazu neexistuje plán, na který by tvůrci zapomněli.
Byt čtyřiačtyřicetiletého nepraktikujícího Žida v "teplákovce" je jako leporelo bizarností. Pravěký psací stroj u okna, jímž pozoruje kálející ptáky, čokoládové hotdogy na stole, rybička Henry - tu uvařená na sporáku, tu opečená v toasteru (po vzoru Jindřicha VIII. je Max popravuje místo manželek). Kondenzované mléko, které pije kvůli Mary. V koutě hůlka, kterou Max pobouřeně sbírá nedopalky odhozené na ulici.
V poličce lahvička s Maryinými slzami (poslala mu je, protože on sám plakat nedokáže), dóza s mouchami, jež dennodenně odchytává, panďuláci z krabic s cereáliemi. A na zrcadle fotka zubící se Mary, australské holčičky, která si Maxe vyhlédla v amerických Zlatých stránkách, protože potřebovala někoho, kdo jí řekne, jestli se děti rodí z plechovky.
Dva světy, dvě duše
Než něžně drsný snímek s hvězdným obsazením (hlasy ústřední dvojici propůjčili Toni Colletteová a Philip Seymour Hoffman) dospěje ke smutnému závěru, máme v hlavě dokonalý otisk každičké z těch stovek maličkostí. Otisk, který dává smysl.
Rafinovaný průlet světy obou osamělých duší se navíc nenese jen v "prohlížecím" duchu. Každý z nich má jinou náladu a jiné atributy. Mary, milovnici hnědé barvy, obklopují věci v teplých odstínech - kaštanová, béžová a okrová, to je její "vesmír".
Oproti tomu Maxův život, poznamenaný diagnózou Aspergerova syndromu, se topí v různě intenzivních tónech šedi. Jediná výrazná barva - červená - funguje jako záchytný bod v neútěšné realitě, a objevuje se jen střídmě, v drobnostech.
Mikrokosmy na dvou koncích světa navíc odlišuje hudba. Maxovo vyprávění doprovází melancholie, z níž je každý návrat do poťouchlé současnosti osmileté holčičky vítanou úlevou. Na druhou stranu, když ze své kobky píše Mary, spojí se cvakání psacího stroje s tóny symfonické skladby a vše kolem pookřeje. I ty mrtvé rybky v akvárku.
Amélie v New Yorku
Propracovaný systém obrazů a infomací, snových představ, mikropříběhů, jež se spojují i rozpojují, kadence barvitých charakteristik a smyslových vjemů, to vše připomíná tu fantazie režiséra Michela Gondryho, tu poetiku Amélie z Montmatru.
Mary své sousedy popisuje stejně jako múza z pařížského vršku ("Ralph Keith smrdí po nakládaných cibulkách", idol s řeckými kořeny má "vůni citronového prostředku na mytí nádobí"), Max zase žije obklopený imaginárními postavami (Alfonso Ravioli na stoličce) a dokáže si vyfantazírovat cokoli - jídlem počínaje, společným životem s Mary konče.
Ve výsledku se ovšem Mary a Max nedá přirovnat prakticky k ničemu. Svou objevností připomíná Persepolis, po výtvarné stránce jde nicméně ještě o kus dál. A i po té lidské: hluboký smutek obou postav pronikne divákovi pod kůži, stejně jako jejich vnitřní toužení a snění.
Marně si přejeme, aby se ti dva jednou doopravdy setkali a ze šedi a okru vzniklo něco zlatavého. A když se Mary snaží spáchat sebevraždu, držíme se křečovitě madel opěradla.
Stejně jako zmíněný konkurent Vzhůru k oblakům poskytují i Max a Mary hluboce lidský prožitek. Jen nás k němu vedou o maličko klopotněji - proto těch devět procent minus oproti "pixarovcům". Za odvahu by však měli dostat sto.
Mary a Max
Režie: Adam Elliot
Hrají: Toni Collette, Philip Seymour Hoffman
HODNOCENÍ iDNES.cz 90 %
