Fanoušek proslulé baletní choreografie východoasijských bojových technik si totiž přijde na své nanejvýš pár minut, protože režisér Hou Hsiao-Hsien na řízné akci nestaví.
Naopak buduje dlouhé záběry, pomlky, rituály, výtvarné obrazy. Napětí čerpá z vyčkávání a odkladů, slíbená bojová umění dávkovaná občas ráz naráz ukrývá pod okaté Umění s velkým U, vytříbenou poemu na hraně osobitosti a schválnosti. Zkrátka pod estétskou podívanou, kterou si část kina labužnicky vychutnává a část ji prospí.
Hrdinkou snímku Assassin, odměněného loni v Cannes cenou za nejlepší režii, je mladá žena s výcvikem profesionálního zabijáka. Jednou při plnění zadaného úkolu selže, takže s výtkou, že meč sice už ovládá, ale odhodlání nikoli, dostane nový příkaz. Vrací se do míst svého dětství, aby zabila tamního vévodu – vlastního bratrance, jemuž byla kdysi zaslíbena; poté však dynastické zájmy plán změnily.
Nežli se divák zorientuje v místopisu, vztazích a intrikách Číny 9. století, musí prokázat nekonečnou trpělivost. Stejně tak při sledování vláčných obřadů promyšlených do posledního stehu výšivky, do každého pohybu vlajících záclon či mihotavých plamínků svíček. Režisér si hraje s formou včetně střídání šířky obrazu a černobílé s barvou, jako by nanášel odstíny na políčka filmu z malířské palety.
Ovšem takový způsob rytířského eposu s nádechem westernu, který se k výletu z komnat do krajiny rozhoupe až po hodině, vyžaduje hodně vnímavosti a ještě více ochoty. Člověk se mu musí bezpodmínečně poddat; pokud se brání, nejednoznačnost a nedořečenost filmu ho spíše míjí, ne-li přímo dráždí. A pak ani souboj dvou žen v březovém háji nezažene pocit, že byl vlákán do samoúčelné pastičky na snoby.
