Šamanské historky a dávné mýty tu líčili lidé rozumu, vědci s ukazovátky, aniž je zpochybňovali. Nedunělo zde odtažité "oni (Jakub) věří", nýbrž "my (Jakuti) věříme". Hrdinové nesoudili, nehodnotili, vyprávěli. Ctila se podstata skutečného dokumentu.
Stejně nepodjatě Ryšavý sledoval sběratele plačící po zlatých sovětských časech, neboť dnes, s vlnou obrozování malých národů, se jim prý hůře shánějí socialismem zavržené kultovní předměty. Ale i průvodní paradoxy těchto návratů ke kořenům - kdy se "za šamana vydává kdekdo", prastaré obřady se předvádějí jako šňůra estrádních show, hlasatelé křesťanství varují před nápodobou pohanských rituálů a děti šilhají po západní civilizaci - se zde skládaly k divákovu uvážení bez návodů a doktrín. Dříve umělé kulturáky, nyní umělé skanzeny - i tak se dal tenhle dokument vnímat.
S prapodstatou lidského rodu, od věštkyně přes hmoždíře ve stylu doby kamenné až po "léčivý" nápoj z rozdrcených zvířecích kostí, koketoval také nový televizní film scenáristky Ivy Procházkové a režiséra Ivana Pokorného nazvaný Naše děti. Přitom šlo o typicky civilizační rodinnou ságu se slušně vystiženým současným rytmem, ale i některými příliš "provařenými" rekvizitami včetně mobilů, s vtipně krutými dialogy exmanželů, leč také s hluchotou velkých vážných pravd. Půvabný byl nápad dát výrostkovi-prostředníkovi mezi rodiči do rukou sprejerské barvy a do úst rebelské výkřiky "Tati, ty nejsi kreativní" ovšem to zase trochu pokazil svým smiřujícím gestem hodný pan podnikatel.
Nicméně jako celek přinesly Naše děti příjemně nezvyklou změnu. A kdyby někdo z dramaturgů našel odvahu sladit výkyvy v jazyce, jenž od civilní břitkostí občas padal k poučkám a od komediální nadsázky k moralitě, lépe by se strávilo i ono "něco ve vzduchu", ty zapomenuté prosté věci.
Pojmenovat je naplno může jen osobnost typu Františka Pavlíčka. Jak dokázal v portrétním Genu od Olgy Sommerové, má vzácný dar: i kdyby v každé druhé větě vzýval lásku, není to velkohubá fráze. I slovo "vroucí" zní od Pavlíčka moderně, čistě, opravdově.
Stejně nepodjatě Ryšavý sledoval sběratele plačící po zlatých sovětských časech, neboť dnes, s vlnou obrozování malých národů, se jim prý hůře shánějí socialismem zavržené kultovní předměty. Ale i průvodní paradoxy těchto návratů ke kořenům - kdy se "za šamana vydává kdekdo", prastaré obřady se předvádějí jako šňůra estrádních show, hlasatelé křesťanství varují před nápodobou pohanských rituálů a děti šilhají po západní civilizaci - se zde skládaly k divákovu uvážení bez návodů a doktrín. Dříve umělé kulturáky, nyní umělé skanzeny - i tak se dal tenhle dokument vnímat.
S prapodstatou lidského rodu, od věštkyně přes hmoždíře ve stylu doby kamenné až po "léčivý" nápoj z rozdrcených zvířecích kostí, koketoval také nový televizní film scenáristky Ivy Procházkové a režiséra Ivana Pokorného nazvaný Naše děti. Přitom šlo o typicky civilizační rodinnou ságu se slušně vystiženým současným rytmem, ale i některými příliš "provařenými" rekvizitami včetně mobilů, s vtipně krutými dialogy exmanželů, leč také s hluchotou velkých vážných pravd. Půvabný byl nápad dát výrostkovi-prostředníkovi mezi rodiči do rukou sprejerské barvy a do úst rebelské výkřiky "Tati, ty nejsi kreativní" ovšem to zase trochu pokazil svým smiřujícím gestem hodný pan podnikatel.
Nicméně jako celek přinesly Naše děti příjemně nezvyklou změnu. A kdyby někdo z dramaturgů našel odvahu sladit výkyvy v jazyce, jenž od civilní břitkostí občas padal k poučkám a od komediální nadsázky k moralitě, lépe by se strávilo i ono "něco ve vzduchu", ty zapomenuté prosté věci.
Pojmenovat je naplno může jen osobnost typu Františka Pavlíčka. Jak dokázal v portrétním Genu od Olgy Sommerové, má vzácný dar: i kdyby v každé druhé větě vzýval lásku, není to velkohubá fráze. I slovo "vroucí" zní od Pavlíčka moderně, čistě, opravdově.
